II.ÚS 2906/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2906/24 ze dne 30. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele Tran Bao Viet, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 100/2024-27 ze dne 19. 9. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 A 27/2024-29 ze dne 15. 5. 2024, usnesení Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-21432-3/SO-2024 ze dne 28. 2. 2024 a dále proti nečinnosti Ministerstva vnitra, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Dne 1. 2. 2024 požádal stěžovatel Komisi o rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "Komise") o učinění opatření proti nečinnosti ve věci své žádosti o dlouhodobý pobyt. Tuto žádost měl podle svého mínění podat dne 11. 9. 2023, kdy se osobně dostavil na pracoviště Ministerstva vnitra (dále jen "ministerstvo"). Komise žádosti usnesením nevyhověla. Zjistila, že v danou dobu bylo se stěžovatelem vedeno pouze řízení o vydání zaměstnanecké karty, nikoli řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. Vzhledem k tomu nemohlo být v dané věci ministerstvo nečinné. 2. Stěžovatel podal proti ministerstvu žalobu na ochranu proti nečinnosti u Městského soudu v Praze. Tvrdil, že mu při osobním podání žádosti úřednice ministerstva sdělila, že další žádost nemůže podat, protože nemůže mít podány dvě žádosti o dlouhodobý pobyt současně. Poté mu formulář žádosti vrátila. Stěžovatel tvrdil, že řízení bylo i přes vrácení žádosti zahájeno, a skutečnost, že posléze doručil žádost poštou, na jeho zahájení už dodatečně neměla vliv. 3. Městský soud označil za nesporné mezi stranami to, že se stěžovatel dne 11. 9. 2023 osobně dostavil na pracoviště ministerstva, obsah své žádosti konzultoval s úředními osobami a poté i se žádostí odešel pryč. Za sporný naopak považoval obsah rozhovoru, respektive důvod předání žádosti zpět žalobci. Ministerstvo totiž tvrdilo, že důvodem byly vady žádosti bránící tomu, aby žádost byla přijata, že se stěžovateli dostalo poučení, jak se je pokusit odstranit, a že poté se už stěžovatel znovu nedostavil. Podle městského soudu se úřední osoby pokusily na místě samém postupovat podle § 45 odst. 2 správního řádu. Tím, že žádost vrátily stěžovateli, došlo k situaci, jako by ji sám vzal zpět. Když se žádost nenacházela v dispozici ministerstva, nemohlo o ní být vedeno řízení. Žádost, kterou později stěžovatel zaslal poštou, nemusela být totožná s tou, kterou podal osobně, a samostatně nebyla přijatelná, protože nebyla podána zákonem předpokládaným způsobem. Městský soud uzavřel, ve výsledku tedy žádost nebyla podána a nevedlo se o ní řízení, takže se ministerstvo nemohlo dopustit nečinnosti. Žalobu tedy zamítl. 4. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s tím, že nemohlo dojít k nečinnosti, když neprobíhalo správní řízení. Současně zdůraznil, že řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti nedává správním soudům prostor posoudit zákonnost postupu správního orgánu. Doplnil, že nebylo namístě stěžovatele poučit o změně žalobního typu, protože by nebyly zachovány prekluzivní lhůty k podání žádné jiné žaloby. Kasační stížnost stěžovatele zamítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel má za to, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Z napadených soudních rozhodnutí podle něj plyne skutkový závěr, že jeho žádost fakticky došla věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Tím došlo bez dalšího k zahájení správního řízení, bez ohledu na to, co se poté dělo se stejnopisem jeho žádosti, který mu úřední osoby proti jeho vůli vrátily. Postup úředních osob před vrácením žádosti podle stěžovatele představoval úvodní úkony správního orgánu ve správním řízení. Argumentuje, že i kdyby žádost měla vady, nebyla nepřijatelná. Zákonná úprava s "vrácením" žádosti nespojuje žádné procesní následky. Postup při odstraňování domnělých vad na místě navíc neodpovídal § 45 odst. 2 správního řádu, protože ten s "vrácením" žádosti nepočítá. 6. Stěžovatel také zdůraznil, že zpětvzetí žádosti, k němuž správní soudy jeho postup připodobnily, je projevem vůle účastníka řízení. Takovou vůli však neprojevil, respektive není možné ji dovozovat z toho, že od úředních osob převzal zpět již podanou žádost. V té souvislosti podotýká, že byl ve zranitelném postavení pro svou neznalost úředního jazyka, prostředí a právní úpravy. Nelze mu tak klást k tíži, že převzal žádost, kterou mu úřednice chtěla vrátit. Úvahy správních soudů proto považuje za formalistické. 7. Stěžovatel navíc vysvětlil, že žádost posléze zaslal znovu poštou, protože musel podat žádost o pobytové oprávnění ještě v době platnosti jeho stávajícího oprávnění, a jelikož mu jeho platnost končila už 15. 9. 2023, nebyl schopen si v tak krátké době sjednat další termín pro osobní podání žádosti. III. Procesní předpoklady a průběh řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k řízení o ní příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal jiné prostředky ochrany (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a ústavní stížnost byla podána včasně. 9. Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti a následně poskytl stěžovateli příležitost na ně reagovat replikou. 10. Nejvyšší správní soud poukázal na omezení správních soudů v rámci řízení o nečinnostní žalobě. Ta jim neumožňovala jakkoli hodnotit zákonnost postupu správních orgánů, ale toliko se vyslovit k tomu, zda mají povinnost vydat rozhodnutí. Odkázal vedle toho na judikaturu správních soudů, z níž plyne, že odmítnutí přijetí žádosti jsou posuzovány jako nezákonné zásahy, před nimiž je poskytována ochrana ve správním soudnictví na základě zásahové žaloby. Z toho dovozuje, že se stěžovatel nemohl domáhat ochrany svého práva podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s odst. 4 Listiny, když se předtím účinně nebránil ve správním soudnictví. Jinak setrval na svých závěrech, přičemž zdůraznil, že podle správních soudů z formálního hlediska nedošlo ke zpětvzetí žádosti, ale k nezahájení správního řízení. Přijetí argumentace stěžovatele by podle Nejvyššího správního soudu znamenalo nutnost konstatovat nečinnost v každém případě, kdy si žadatel podání žádosti rozmyslí a neponechá ji ve faktické dispozici správního orgánu. 11. Městský soud poukázal na to, že stěžovatel jen opakuje argumentaci již vypořádanou správními soudy, přičemž setrvává na svém právním názoru. 12. Ministerstvo plně podpořilo závěry správních soudů. Odkázalo na své vyjádření k žalobě, v němž připustilo, že se stěžovatel dostavil k osobnímu podání žádosti, "žádost nesplnila formální náležitosti pro přijetí, byla žalobci vrácena" a mohl se po odstranění vad vrátit k "odbavení žádosti". 13. Komise se ztotožnila se závěry správních soudů a poukázala na to, že zrušení jejího usnesení by nemohlo nijak přispět k naplnění práv stěžovatele. 14. V reakci na vyjádření ministerstva stěžovatel zdůraznil, že je mezi nimi nesporné, že se osobně dostavil na pracoviště a fyzicky předal žádost oprávněné úřední osobě, která ji převzala. Vrácení žádosti proti jeho vůli tak nemohlo vyvolat právní následky. Oponuje také městskému soudu v tom, že délka časového úseku, po němž převezme žadatel žádost od úřední osoby fyzicky zpět, nemůže mít dopad na zahájení správního řízení. Odmítá i tvrzení o zneužitelnosti závěru, že v případech podobných jeho dochází k účinnému zahájení řízení. Podle názoru stěžovatele totiž nikdy nemá správní orgán podání fyzicky vrátit žadateli, když zpětvzetí na tomto fyzickém předání nijak nezávisí. Stěžovatel konečně podotýká, že taková praxe, jakou byl dotčen, není v praxi ministerstva výjimečná. 15. Ústavní soud si také vyžádal soudní a správní spisy související s projednávanou ústavní stížností. K této výzvě ministerstvo předložilo svazek listin, z nichž dva jsou nedatované úřední záznamy podepsané úředními osobami. V prvním odborná referentka potvrzuje, že se stěžovatel dostavil na pracoviště a uvádí: "Při kontrole formuláře bylo zjištěno, že účel vyplnil pouze obecně - ‚vzdělání'. Žádné potvrzení o studiu nedoložil, nebyl schopen česky ani anglicky vysvětlit, o jaký druh studia se jedná. Následně byl odeslán do kanceláře Charity, aby s jejich pomocí upřesnil účel svého pobytu." Druhý úřední záznam sepsala přivolaná "multikulturní pracovnice" ministerstva, která se pokusila vyřešit jazykovou