II.ÚS 2907/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2907/24 ze dne 8. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele F. T., zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. 6 Tdo 430/2024-2728, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2024 sp. zn. 7 To 436/2023, a to v rozsahu prvního výroku ve slově "pouze", celého druhého výroku, třetího výroku pouze v rozsahu potvrzení výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 a čtvrtého výroku v rozsahu, jímž se zamítá odvolání stěžovatele, a proti výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. října 2023 č. j. 3 T 151/2022-2525, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se podle soudu dopustil tak, že zneužil nepříznivé ekonomické situace a důvěřivosti poškozené. Poté, co se dozvěděl, že je nařízena dražba jejího bytu, uzavřel s poškozenou kupní smlouvu na tento byt za cenu 2 000 000 Kč, přičemž jí přislíbil až později vyplatit větší část kupní ceny a umořit za ni dluhy, kvůli kterým byla vedena exekuce. Zároveň jí ústně slíbil, že může v bytě nadále bydlet a nájemné bude postupem času snižovat o dosud nevyplacenou kupní cenu. Následně však stěžovatel prodal byt další osobě, přičemž své závazky vůči poškozené z větší části nesplnil. Tím jí způsobil škodu ve výši 1 595 500 Kč. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců a zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené náhradu škody v uvedené výši. K závěru o vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené a dalších svědků, jakož i listinných důkazů, jejichž prostřednictvím k převodu bytu došlo. Výpověď poškozené byla konzistentní, na rozdíl od nevěrohodné obhajoby stěžovatele. Stěžovatel se s poškozenou ústně dohodl, že bude moci v bytě nadále bezplatně bydlet (resp. nájemné se započítá do dosud nevyplacené části kupní ceny), avšak byt následně převedl na třetí osobu (a to za ekonomicky nevýhodných podmínek), načež se poškozená musela z bytu vystěhovat. Ekonomicky by taková operace byla výhodná za situace, s níž stěžovatel od počátku počítal s tím, že poškozené kupní cenu neuhradí. Přitom soud přihlédl k tomu, že stěžovatel se prodejem a pronájmem nemovitostí živí. Těmito skutečnostmi je podle soudu prokázáno stěžovatelovo úmyslné podvodné jednání. Způsob spáchání daného skutku zvyšuje jeho společenskou škodlivost natolik, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Výměru trestu ovlivnila především ta skutečnost, že trestné činnosti se stěžovatel dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel, státní zástupce i poškozená odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že zrušil výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené (první výrok), sám nově stěžovateli uložil povinnost uhradit poškozené škodu ve výši 1 595 500 Kč s příslušenstvím (druhý výrok), jinak ponechal rozsudek beze změn (třetí výrok) a mj. stěžovatelovo odvolání zamítl (čtvrtý výrok). V otázce viny městský soud zcela odkázal na obsáhlé závěry obvodního soudu. 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Při hodnocení důkazů nedošlo k žádné libovůli, neboť zejména soud prvního stupně přesvědčivě a logicky vysvětlil, z jakých důvodů uvěřil skutkové verzi poškozené. Naopak stěžovatelova obhajoba byla přesvědčivě vyvrácena. Ač nebyl od začátku trestního řízení popis skutku dokonalý, představoval dostatečný základ pro zahájení trestního stíhání. Soud následně popis skutku upravil, přičemž nedošlo k porušení zásady totožnosti skutku. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy se nikterak nevypořádaly s jeho obhajobou, včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu, jejíž závěry vůbec nebraly v potaz. Od počátku není v této trestní věci jasně vymezen skutek, pro který se trestní řízení vede. Zejména nebylo popsáno naplnění subjektivní stránky trestného činu. Soud popis skutku upravil, čímž ale vznikly pochybnosti o zachování jeho totožnosti. Po celé trestní řízení však především není vyjasněno, v čem měl spočívat stěžovatelův podvod při uzavření kupní smlouvy. Ani poškozená netvrdila, že by se od začátku cítila oklamána, uvedena v omyl nebo něco podobného. Již ze samotného popisu skutku je zřejmé, že v okamžiku uzavření kupní smlouvy nemohl stěžovatel jednat v úmyslu poškozenou podvést, neboť další vývoj nebylo možné očekávat a přispěla k němu sama poškozená. Soudy stěžovateli paradoxně vyčítají i to, že poškozenou nechal v bytě bydlet ještě rok po podpisu smlouvy, než byt prodal další osobě. Stěžovatelovo odsouzení spočívá pouze na rozporuplné výpovědi poškozené. Proto bylo povinností soudů věnovat mimořádnou pozornost důkazům nepřímým, což však neučinily. Nenaplnily požadavky, které na ně klade judikatura v důkazní situaci tvrzení proti tvrzení. Skutečnost, že poškozená je osobou nevěrohodnou, potvrdilo hned několik nezávislých svědků. Závěry o vině jsou tak postaveny na spekulacích soudů, které jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Některé skutkové verze (pro stěžovatele příznivější) nebyly vůbec vyloučeny. Napadená rozhodnutí rovněž neuvádí, jakým způsobem soudy dospěly k výši údajně způsobené škody. Samotný výsledek je podle stěžovatele chybný, i když přijme matematické operace soudů. Soudy se rovněž dostatečně nezabývaly naplněním znaku "uvedení v omyl", neboť poškozená byla o celé transakci podrobně informována a měla v rukou nástroje, jak se domoci svých práv. Proces dokazování byl dále zatížen vadou tzv. opomenutých důkazů. Těmi jsou výslechy důležitých svědků objasňujících jednak poměry stěžovatele (a jeho duševní stav) a dále věrohodnost poškozené. 6. Dále stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí nerespektují zásadu subsidiarity trestní represe. Podstata sporu je otázkou soukromoprávního plnění dluhu (o které se navíc poškozená ani nehlásila). Soudy nezkoumaly, zda poškozená nepřekročila míru běžné opatrnosti v soukromoprávních vztazích. Stěžovatel přitom její možnost domoci se svého nároku nijak neztížil. Soudy k této otázce neuvedly žádné argumenty. Zcela nepřípustně pak v očích soudů stěžovateli přitížila jeho obhajoba, v jejímž důsledku jej soudy označily za nevěrohodného. Za přitěžující byla označena dokonce skutečnost, že stěžovatel odmítl v přípravném řízení vypovídat. Uložený trest považuje stěžovatel za exemplární. Soudy bez řádného odůvodnění označily stěžovatelovu údajnou trestnou činnost za mimořádně nebezpečnou pro její důmyslnost a sofistikovanost (kterou však nevysvětlily). V rozporu se zákonem soudy uvedly, že stěžovateli byl uložen trest v dolní polovině zákonné sazby, ačkoliv vyměřený trest se nachází půl roku nad touto hranicí. 7. Žádné z uvedených pochybení soudů nižších stupňů nenapravil ani Nejvyšší soud, který se dovolacími námitkami odmítl řádně zabývat. Selhal tak ve své povinnosti poskytnout stěžovatelovým ústavním právům ochranu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky