II.ÚS 2908/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2908/24 ze dne 27. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavlíny S. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, sídlem Velké náměstí 29/39, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2024 č. j. 4 Tdo 515/2024-1008, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. února 2024 č. j. 10 To 6/2024-929 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 6 T 62/2023-869, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (ve zkratce) dopustila tím, že v přesně nezjištěném období, pravděpodobně od ledna 1989 do března 2018, svého syna Jana S. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený") ve společně obývaném bytě na adrese X, a od roku 2005 na adrese Y, úmyslně a soustavně fyzicky a psychicky trýznila tak, že ho bez zjevného důvodu a pod různými záminkami intenzivně a surově trestala tím způsobem, že ho několikrát týdně škrtila, mlátila dřevěným kuchyňským válečkem do různých částí těla, jako jsou kotníky, kolena, hřbety rukou a lokty, včetně hlavy, bolestivě ho kousala po celém těle, převážně do prstů horních i dolních končetin, chodidel a do uší, kdy její útoky byly důrazné a doprovázeny vztekem, čímž svému synovi způsobovala opakované bolestivé stavy, zranění na těle v podobě modřin, oděrek a krvavých ran, zejména také proto, že útočila do míst, kde nebyly dosud předešlé rány zahojeny (konkrétní útoky jsou specifikovány ve skutkové větě rozsudku), kdy následkem jejího jednání má poškozený po celém těle mnohočetné jizvy, plastická zjizvení a deformace, opakovaně byl hospitalizován ve zdravotnických zařízeních a v důsledku mnoholetého fyzického a psychického týrání matkou se u něho rozvinula smíšená úzkostná porucha. 3. Za popsané jednání byl stěžovatelce podle § 198 odst. 2 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti roků. Současně jí bylo podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku uloženo přiměřené omezení spočívající v tom, aby podle svých možností a schopností (sil) odčinila nemajetkovou újmu způsobenou trestnou činností. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jí byla dále uložena povinnost odškodnit poškozenému nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč za vytrpěné psychické útrapy, spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % počínaje 19. 9. 2023 do zaplacení. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. 5. Nutno dodat, že v dané věci byla podána obžaloba pro dva trestné činy, a to zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) trestního zákoníku (období od ledna 1989 do 1. 1. 2003 - dosažení zletilosti poškozeného), a zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) trestního zákoníku (období od 2. 1. 2003 do března 2018). Okresní soud však jednání stěžovatelky posoudil jako jeden skutek a právně posoudil jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) trestního zákoníku. Odvolací soud konstatoval, že zvolená právní kvalifikace není správná a že jednání stěžovatelky mělo být posouzeno jako dva samostatné skutky ve smyslu podané obžaloby. Současně však uzavřel, že uvedené pochybení nelze napravit, neboť odvolání si podala toliko stěžovatelka a náprava předmětného pochybení by znamenala porušení zásady zákazu reformationis in peius. 6. Dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Ohledně namítaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve vztahu k shora uvedenému jednání v bytě Y po přezkoumání věci uzavřel, že stěžovatelka svými námitkami fakticky jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a vyjadřuje s ním svůj nesouhlas, kdy takové námitky nemohu naplnit deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvádí, že nezpochybňuje skutkové závěry týkající se jejího jednání v bytě na adrese X, kde společně s poškozeným žila do roku 2005. Opětovně však namítá, že skutková zjištění ve vztahu k jejímu jednání v novém společném bydlišti na adrese Y, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Odmítá, že by v novém bydlišti docházelo k týrání poškozeného, což podle ní neplyne ani z provedeného dokazování (konkrétně výslechů sousedů J. H. a Ž.). Znovu zdůrazňuje, že dospěly-li by rozhodující soudy k závěru, že po roce 2005 již k týrání poškozeného nedocházelo, bylo by nezbytné z důvodu promlčení její trestní stíhání zastavit. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se situace "tvrzení proti tvrzení" a pravidla in dubio pro reo. Má za to, že v řízení vyšlo najevo, že ohledně výpovědi poškozeného a jeho manželky jsou dány důvodné pochybnosti, proto mělo být pravidlo in dubio pro reo ve věci aplikováno. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 10. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelů, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy