II.ÚS 2915/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2915/22 ze dne 17. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Poláčkové, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem, sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2022 č. j. 20 Cdo 1693/2022-144, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2022 č. j. 35 Co 391/2021-69 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. září 2021 č. j. 64 EXE 531/2021-30, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ (dále též "nalézací soud") ze dne 8. prosince 2020 č. j. 36 C 286/2020-18 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci (společnosti OPR-Finance s. r. o.) částku 95 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně a náhradu nákladů řízení. Žalobce opíral svůj nárok o dohodu o narovnání a o splátkovém kalendáři. Nalézací soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání podle § 153b o. s. ř., neboť stěžovatelka se k řádně doručené žalobě nevyjádřila a bez omluvy se nedostavila k prvnímu jednání, na něž byla řádně předvolána. 2. Na základě pravomocného rozsudku pro zmeškání byla na majetek stěžovatelky nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "exekuční soud") ze dne 11. března 2021 č. j. 64 EXE 531/2021-12 exekuce, jejíhož zastavení se stěžovatelka domáhala svým návrhem ze dne 22. dubna 2021. V něm tvrdila, že dluh, pro který byla exekuce nařízena, vznikl ze smlouvy o revolvingovém úvěru, ve které si smluvní strany sjednaly měsíční úrok ve výši 20 %, tedy ve výši mnohonásobně překračující ústavně přípustnou hranici, což činí tuto smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Z úvěrové smlouvy průběžně načerpala celkovou částku 90 600 Kč, na účet žalobce uhradila postupně 13 splátek v souhrnné výši 70 352 Kč, avšak úroky narostlé do výše 100 233 Kč již nebyla schopna splácet. Stěžovatelka uvedla, že dohodu o narovnání uzavřela pouze z důvodu odvrácení hrozící exekuce a jejím sjednáním nemohlo dojít k "legalizaci" pohledávky z nemravné a absolutně neplatné úvěrové smlouvy. Upozornila na nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 a tvrdila, že exekuční soud je povinen zabývat se zásadní vadou exekučního titulu, jíž je výše úroků, a výkon rozhodnutí zastavit. 3. Napadeným usnesením exekučního soudu byl stěžovatelčin návrh na zastavení exekuce zamítnut. Exekuční soud zdůraznil, že v exekučním řízení je vázán vykonávaným rozhodnutím a nepřísluší mu mechanicky přezkoumávat jeho věcnou správnost. Dále konstatoval, že právním důvodem vzniku závazku byla dohoda o narovnání a že stěžovatelka měla možnost uplatnit veškeré námitky týkající se této dohody v nalézacím řízení, případně se bránit řádnými či mimořádnými opravnými prostředky. Exekuční soud uvedl, že námitky ohledně nemravnosti a nepřiměřenosti sjednaných úroků jsou zcela bezpředmětné, neboť v případech, kdy je sporný nebo pochybný dluh dlužníkem uznán v plné výši, představuje narovnání právní důvod zániku dosavadního závazku a vzniku závazku nového a strany dohody o narovnání se nemohou původního závazku dovolávat. 4. V odvolání proti napadenému usnesení exekučního soudu stěžovatelka uvedla, že se měl exekuční soud zabývat úvěrovou smlouvou a posuzovat právní vztah ve vzájemné souvislosti, neboť by bylo absurdní, aby byla slabší straně poskytována ochrana při sjednávání úvěrové smlouvy, ale nikoliv při uzavírání smlouvy o narovnání. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18 stěžovatelka namítla, že použití § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není podmíněno vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení. 5. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") bylo usnesení exekučního soudu potvrzeno. Odvolací soud se ztotožnil s jeho odůvodněním, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 sp. zn. 33 Cdo 5793/2017 zdůraznil, že právním důvodem vzniku závazku byla pouze dohoda o narovnání, a dodal, že zásadu vázanosti exekučním titulem lze prolomit podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18 pouze v případě, kdy by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti nebo byl v rozporu s principy právního státu. 6. Dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. S odkazem na svá rozhodnutí a rozhodnutí Ústavního soudu dovolací soud konstatoval, že zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je přípustné ve zcela výjimečných případech, jestliže by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti nebo byl v rozporu se samotnými principy demokratického státu. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelka neuvedla relevantní argumenty, které by jej mohly vést k závěru, že v posuzovaném případě exekuční titul ve formě rozsudku pro zmeškání trpí skutečně závažným deficitem. Z tvrzení stěžovatelky podle dovolacího soudu nijak neplyne, že ona sama by byla plněním povinnosti uložené rozsudkem pro zmeškání zásadně poškozena tak, aby bylo odůvodněno mimořádné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve smyslu judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu. Stěžovatelka neobjasnila, co jí bránilo v uplatnění námitek ohledně údajné neplatnosti úvěrové smlouvy a na ni navazující dohody o narovnání pro nesoulad s dobrými mravy již v nalézacím řízení, a z uvedených okolností není ani jasné, zda povinnost k plnění měsíčních splátek (4 770 Kč) byla nebo je pro ni s ohledem na její poměry a postavení zjevně neúnosná a likvidační. Podle závěru dovolacího soudu neměl exekuční soud prostor pro přezkoumání věcné správnosti exekučního titulu s výsledkem, že jím uložené plnění je natolik nepřiměřené a pro stěžovatelku tíživé a extrémně nespravedlivé, že by nucená realizace povinnosti z exekučního titulu byla v poměrech právního státu nepřijatelná. II. Obsah ústavní stížnosti 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 8. Stěžovatelka uplatňuje obdobné námitky vznesené již proti výše uvedeným napadeným rozhodnutím. Namítá, že obecné soudy nepřihlédly k zásadní vadě exekučního titulu, jíž je zcela nepřiměřená výše příslušenství, sjednaná na základě úvěrové smlouvy a na ni navazující dohody o narovnání. Absolutní neplatnost úvěrové smlouvy nemohla podle stěžovatelky zhojit ani absolutně neplatná dohoda o narovnání. Právo na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví porušil podle stěžovatelky již nalézací soud vynesením rozsudku pro zmeškání, který je vadným rozhodnutím, neboť přiznává nárok na plnění v protiústavní výši a aprobuje obcházení zákona ze strany žalobce. Stěžovatelka upozorňuje, že obecné soudy pochybily tím, že se vůbec nezabývaly otázkou, zda exekuční titul nevykazuje zásadní vady; přitom to jsou obecné soudy, které mají poskytovat spotřebitelům "záchrannou brzdu". Stěžovatelka tvrdí, že v jejím případě není rozhodující, jakým způsobem hájila svá práva v nalézacím řízení, neboť rozsudkem bylo přiznáno právo na plnění v neústavní výši. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu řešící rozpory s dobrými mravy či ochranu slabší smluvní strany a tvrdí, že podle nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 jí měla být poskytnuta ochrana bez ohledu na to, v jaké fázi řízení se svých práv domáhala. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká soudům, že se odmítly zabývat jí tvrzenou vadou exekučního titulu a zamítly její návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi vychází ze zásady, podle které není v exekučním řízení možné přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného exekučního titulu, neboť exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Jen ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům