II.ÚS 2919/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2919/23 ze dne 29. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Ondřejem Švárou, advokátem, sídlem Šlechtitelů 813/21, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. 5 Tdo 443/2022-3117, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2021, č. j. 5 To 41/2021-2926, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 30. 3. 2021, č. j. 68 T 2/2019-2767, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, krajský soud uznal napadeným rozsudkem stěžovatele vinným přípravou zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 20 odst. 1, § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, a to ve spolupachatelství s obviněným Z. M. podle § 23 trestního zákoníku a v jednočinném souběhu s přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 trestního zákoníku. Za toto jednání, blíže popsané ve skutkové větě rozsudku, krajský soud stěžovatele odsoudil podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Krajský soud stěžovateli dále uložil peněžitý trest podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku ve výši 100 denních sazeb po 5 000 Kč, tedy celkem 500 000 Kč. 3. K odvolání stěžovatele (a dalších tří obviněných) ve věci rozhodoval vrchní soud, který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli částečně zrušil ve výroku o uloženém peněžitém trestu (bod I. výroku), jinak jej však ponechal beze změn (bod III. výroku). 4. Dovolání stěžovatele i obviněného Z. M. Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná. 5. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností (ve znění jejího doplnění ze dne 10. 11. 2023), v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, neboť obecné soudy neprokázaly, že výrobky zajištěné u stěžovatele při prohlídce jiných prostor vůbec jsou předmětem spotřební daně. Uvádí, že i kdyby snad bylo namítané jednání trestné, jeho trestní odpovědnost zanikla, a to s ohledem na § 20 a § 33 trestního zákoníku, a dále i s ohledem na změnu právní úpravy k 30. 6. 2016. Stěžovatel je přesvědčen, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právními závěry, zejména ve vztahu k výši způsobené škody. V tomto ohledu obecným soudům vytýká, že za podstatné usvědčující důkazy považují provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, sledování osob a věcí a prohlídky jiných prostor. Tyto důkazy však stěžovatel považuje za nezákonné a absolutně neúčinné. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 7. Jádrem stěžovatelovy argumentace je nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozenými skutkovými zjištěními a formulovanými právními závěry. Povýtce je však nutno uvést, že jakkoliv se stěžovatel věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že se dovolává mj. porušení svého základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), představuje podstatná část jím použité argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Obsah ústavní stížnosti tedy není ničím jiným, nežli opakováním výsledků předchozího řízení a dříve uplatněných námitek, avšak bez jakékoliv skutečné ústavněprávní argumentace. 8. Ústavní soud v tomto ohledu předně připomíná, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z https://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, v nichž skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995), takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, což ovšem zjevně není případ stěžovatele. 9. K tomu je vhodné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, jež vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a jehož porušení se stěžovatel dovolává, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost". 10. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá. 11. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu. 12. Stěžovatel i v ústavní stížnosti nadále předkládá vlastní skutkovou verzi případu, jejímž základem je tvrzení, že úmysl obviněných směřoval k výrobě dutinek, jež nepodléhají spotřební dani, a tedy nikoliv k výrobě cigare