II.ÚS 292/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 292/24 ze dne 24. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky MAFRA, a.s., se sídlem Karla Engliše 519/11, Praha 5, IČO: 453 13 351, zastoupené Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem, se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 25 Cdo 1260/2023-947 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 22 Co 9/2022-902, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 30. ledna 2024 stěžovatelka navrhla postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi měla být porušena jí ústavně garantovaná práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na svobodu projevu dle čl. 17 Listiny. 2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastnicí civilního soudního řízení o zaplacení peněžité částky ve výši 6 700 000 Kč (s příslušenstvím) z titulu povinnosti k náhradě nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních práv žalobkyně V. M. (dále jen "vedlejší účastnice"). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. září 2021 č. j. 28 C 172/2017-823 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 700 000 Kč s příslušenstvím a co do částky 6 000 000 Kč byla žaloba zamítnuta. Skutkový a právní základ sporu spočíval ve způsobu, kterým tištěné deníky a internetové portály vydávané stěžovatelkou informovaly o trestní věci vedlejší účastnice, která byla jako zdravotní sestra v roce 2014 obviněna a obžalována z vraždy šesti pacientů nemocnice v R., v níž byla zaměstnána, a následně byla soudy této obžaloby pravomocně zproštěna. Lze shrnout, že soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že stěžovatelka v řadě (nikoli však všech) jí publikovaných článcích o dané kauze nerespektovala princip presumpce neviny svědčící vedlejší účastnici a publikovala či interpretovala některé informace o daném trestním řízení excesivním či nedovoleně zkratkovitým (a zavádějícím) způsobem. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ze dne 24. února 2022 č. j. 22 Co 9/2022-902 rozsudek soudu prvního stupně co do výroků ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku městského soudu si stěžovatelka podala k Nejvyššímu soudu (dále jen "dovolací soud") dovolání, v němž k řešení vznesla tři dle jejího názoru otevřené právní otázky. Dovolací soud svým usnesením ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 25 Cdo 2243/2022-931 stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. Proti tomuto odmítavému usnesení dovolacího soudu si stěžovatelka podala ústavní stížnost, o níž se před Ústavním soudem vedlo řízení pod sp. zn. IV. ÚS 432/23. V ústavní stížnosti stěžovatelka (stručně řečeno tvrdila), že dovolací soud se s její dovolací argumentací řádně a v celém rozsahu nevypořádal a tak zasáhl do jejího práva na soudní ochranu. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl nálezem ze dne 11. dubna 2023 sp. zn. IV. ÚS 432/23 tak, že napadené usnesení zrušil, jelikož dospěl k závěru, že způsob, kterým jej dovolací soud odůvodnil, dobře obstojí ve vztahu k první a třetí právní otázce, které stěžovatelka v dovolání vznesla, nikoli však k otázce druhé, která si dle Ústavního soudu zasluhovala adresnější rozbor (k tomu viz zejm. bod 19 nálezu). Sporná druhá otázka spočívala v posouzení oprávnění soudů ve "významné míře navýšit" finanční zadostiučinění za zásah do osobnostních práv v důsledku "absence sebereflexe" na straně škůdce, která se má projevovat tím, že v soudním řízení tvrdí, že se protiprávního zásahu nedopustil a odmítá proto odpovědnost k náhradě požadované újmy (tato otázka dále jen "druhá otázka"). Dovolací soud se tedy po zrušení prvního odmítavého usnesení zabýval dovoláním stěžovatelky v rozsahu předurčeném nálezem Ústavního soudu opakovaně. V nyní napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání k řešení druhé otázky je sice přípustné, nicméně není důvodné (k tomu viz zejména body 6 a 21 napadeného usnesení). 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jenž byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je rovněž řádně zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelce zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 5. V poměrně velmi obsáhlé stížnosti stěžovatelka především popisuje genezi sporu a uvádí řadu podrobností týkajících se celkové medializace trestní kauzy vedlejší účastnice. V podstatném rozsahu jde o skutkové okolnosti, jež jsou v poměrech projednávané věci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížností nerozhodné, a Ústavní soud je proto nebude složitě reprodukovat. Věcně jde co do základu o opakování právní argumentace z řízení před obecnými soudy, přičemž stěžovatelka argumentačně nebrojí jen proti opakovanému vypořádání druhé otázky dovolacím soudem, nýbrž otevírá řešení všech tří otázek jí původně v dovolání předestřených a dále ještě právní posouzení merita sporu soudem odvolacím. Jak je patrno z konfrontace obsahu stěžovatelčina přiloženého dovolání s obsahem ústavní stížnosti, právní argumentace v těchto dvou návrzích se ve značné části překrývá. Ústavní stížnost tedy představuje hlavně polemiku s výkladem a aplikací podústavního práva, přičemž závěry, k nimž při užití těchto ustanovení dospěly obecné soudy, stěžovatelka opakovaně označuje za nesprávné. Lze shrnout, že stěžovatelka se cítí být neústavně finančně sankcionována jen za to, že se v řízení proti uplatněnému nároku běžným způsobem brání. Dále tvrdí, že samotná výše zadostiučinění je "zcela neadekvátní". V ústavní rovině se stěžovatelka dovolává práva na řádný proces a svobodu projevu, avšak kvalifikované ústavněprávní argumentace stížnost obsahuje pomálu. 6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na opakované přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. 7. Přesto stěžovatelka v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, a to ve vztahu k celkové soudní interpretaci a aplikaci podústavního práva v daném sporu - tj. ohledně řešení téměř všech právních otázek, které obecné soudy v její věci posuzovaly. Tato role však Ústavnímu soudu u nyní projednávané ústavní stížnosti nepřísluší tím spíše, že ve stěžovatelčině věci již jednou rozhodl nálezem ze dne 11. dubna 2023 sp. zn. IV. ÚS 432/23, v němž se ústavní konformitou vypořádání právních otázek vznesených stěžovatelkou v dovolání (závazně) zabýval, přičemž Ústavní soud nyní neshledal důvod, aby se od závěrů a právních názorů, na nichž byly založeny, jakkoli odchyloval (§ 23 zákona o Ústavním soudu). Proto se Ústavní soud v nyní vedeném řízení zaměřil především na způsob vypořádání druhé otázky dovolacím soudem, u něhož v daném nálezu původně shledal ústavně relevantní vady. 8. Na tomto půdorysu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Ohledně řešení druhé otázky stěžovatelka dovolacímu vytýká, že sice oproti původním odmítavému usnesení "změnil" názor a uznal, že sankcionovat škůdce vyšší částkou finančního zadostiučinění jen z důvodu, že se standardně procesně proti uplatněnému nároku brání, není možné (a měl jí tak dát v základu řešení této otázky "za pravdu"), avšak i přesto nepochopitelně ponechal výši finančního zadostiučinění přiznanou soudy nižších