II.ÚS 2923/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2923/25 ze dne 26. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bártíka, zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem, sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2025 č. j. 26 Cdo 1506/2025-214, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2025 č. j. 14 Co 276/2024-178 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 19. července 2024 č. j. 1 C 137/2023-147, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že podanou žalobou se stěžovatel (jako vlastník bytové jednotky č. X nacházející se v budově č. p. X, bytový dům, postavené na pozemku p. č. st. X v k. ú. S. - dále jen "byt", "dům" a "pozemek"), domáhal toho, aby vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému byla uložena povinnost doložit mu ve smyslu § 1186 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), potvrzení o výši jeho dluhů vůči vedlejšímu účastníkovi z titulu příspěvků na správu domu a pozemku a na plněních spojených nebo souvisejících s užíváním bytu a zálohách na tato plnění, popřípadě, že takové dluhy ke dni 20. 9. 2021 nejsou. 3. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že podané žalobě nelze vyhovět, neboť vykazuje znaky zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku. 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší konstatoval, že závěr krajského soudu, že stěžovatel podanou žalobou zjevně zneužívá své právo, je souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy učinily jednostranná a neúplná zjištění, nehodnotily chování obou účastníků řízení, ale zaměřily se pouze na chování stěžovatele. Podle názoru stěžovatele nejsou úvahy okresního soudu a krajského soudu v souladu se závěry uvedenými v nálezu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15 [(N 212/83 SbNU 369); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Obecné soudy dostatečně nezvážily chování obou stran a jejich závěry o zneužití práva směřují výhradně vůči stěžovateli. Soudy nehodnotily pasivitu a neodůvodněný postoj vedlejšího účastníka. Nepřihlédly k tomu, že vedlejší účastník opakovaně odmítal poskytovat požadované informace a ignoroval žádosti stěžovatele, čímž způsobil opakované uplatňování totožných nároků. Stěžovatel namítá, že soud neprovedl dokazování, které by doložilo údajnou "šikanózní" motivaci stěžovatele. Z toho stěžovatel dovozuje předpojatost soudu vůči jeho osobě. Stěžovatel poukazuje na to, že povinnost poskytnout informaci o výši dluhu není ničím podmíněná. Činí-li soud poskytnutí informace závislým na prokázání či vysvětlení "potřebnosti", vytváří fakticky novou hmotněprávní podmínku, která v zákoně neexistuje. 7. Stěžovatel poukazuje na to, že doložil i skutečnosti nasvědčující tomu, že vedlejší účastník se dopouštěl protiprávního jednání také vůči jiným subjektům. Okresní soud se s uvedenými tvrzeními a důkazy nevypořádal a bez řádného odůvodnění převzal jednostrannou tezi o údajném "šikanózním výkonu práva" stěžovatelem. Rovněž krajský soud dospěl k závěru, že ze strany stěžovatele jde údajně o zneužití práva. Pominul však skutečnost, že vedlejší účastník byl v minulosti opakovaně neúspěšný v řízeních o plnění svých povinností vůči stěžovateli, nebo že sám inicioval několik žalob proti stěžovateli, čímž se podstatně podílel na eskalaci vzájemných sporů. 8. Stěžovatel dále namítá, že soudy jeho nárok zamítly s odkazem na nejasné, neurčité a právně nesrozumitelné konstrukce o "potřebnosti" a "množství" požadovaných informací. Soudy tak nahradily zákonem předvídané hodnocení věci vágními pojmy ("potřebnost" či "množství"), jejichž význam není nikde vymezen, a které samy o sobě nemohou sloužit jako důvod pro odepření zákonného nároku. Z napadených rozhodnutí nelze zjistit, kdy, jakým způsobem a na základě jakých skutkových okolností obecné soudy dospěly k závěru, že žádost stěžovatele nebyla dostatečně "potřebná". Takové odůvodnění rozhodnutí je nepřezkoumatelné, nepředvídatelné a vykazuje znaky libovůle. 9. Stěžovatel v dovolání namítal, že úvaha obecných soudů o údajném zneužití práva je z pohledu zjištěných skutkových okolností zjevně nepřiměřená a neodůvodněná. Podle názoru stěžovatele není zřejmé, jakým způsobem se Nejvyšší soud vypořádal s jednotlivými námitkami obsaženými v dovolání. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je tak nepřezkoumatelné a je v rozporu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, neboť ani Nejvyšší soud dostatečně nezvážil chování obou stran sporu a fakticky jen převzal jednostrannou argumentaci obecných soudů. Proto jsou i závěry Nejvyššího soudu vůči stěžovateli jednostranné a nepřiměřené. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. V posuzované věci okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že podané žalobě nelze vyhovět, neboť vykazuje znaky zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku. Okresní soud dovodil, že požadavky stěžovatele nelze považovat za skutečný výkon jeho práva, ale v podstatě jde o jeho zneužívání. Z uvedených důvodů vyjádřil okresní soud své přesvědčení, že stěžovatel nejedná v právním styku poctivě a nesmí proto z tohoto nepoctivého jednání těžit (§ 6 občanského zákoníku). Okresní soud dále vysvětlil, že řadu oběma účastníky navržených důkazů neprovedl z toho důvodu, že nesouvisela s předmětem řízení nebo nemohla mít vliv na rozhodnutí soudu, když žalobu zamítl právě s odůvodněním o její "šikanóznosti". 13. Krajský soud považoval odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu za správné a přesvědčivé. I podle krajského soudu jde v posuzovaném případě o zneužití práva. Svědčí o tom hlavně množství žádostí, které stěžovatel v relativně krátké době vůči vedlejšímu účastníkovi uplatnil a které vztahoval k různým, relativně blízkým datům. Krajský soud dále poukázal na dvouletý časový odstup mezi žádostí a žalobou. Stěžovatel na žalobě trval přesto, že mu vedlejší účastník dodatečně vydal potvrzení k jiným datům, mimo jiné i ke dni 31. 12. 2021. Krajský soud považoval za těžko představitelné, že stěžovatel potřebuje potvrzení k tolika blízkým datům a po tak dlouhé době. Z uvedeného krajský soud dovodil, že stě