II.ÚS 2934/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2934/24 ze dne 20. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. A., zastoupeného Mgr. Jiřím Mauritzem, MBA, advokátem, sídlem Dřevná 382/2, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. srpna 2024 č. j. 61 Co 113/2024-171 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. ledna 2024 č. j. 13 Nc 13040/2023-80, 13 P a Nc 246/2023, 13 P a Nc 247/2023, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a nezletilé I. A. a I. M., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") svěřil první vedlejší účastnici - nezletilou (dále jen "nezletilá") do péče druhé vedlejší účastnice - matky (dále jen "matka") [výrok I.]. Stěžovateli - otci (dále jen "otec") uložil přispívat na výživu nezletilé částkou 4 500 Kč měsíčně a současně rozhodl o povinnosti otce uhradit dlužné a neuhrazené výživné [výroky II. a III.]. Dále upravil styk otce s nezletilou, a to tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každý kalendářní týden v úterý od 15:30 hodin do 18:00 hodin a ve čtvrtek od 15:30 hodin do 18:00 hodin, každý sudý víkend podle označení týdnů v kalendáři od soboty od 9:00 hodin do neděle do 16:00 hodin, dále byl upraven styk otce s nezletilou o velikonočních prázdninách, hlavních letních prázdninách a vánočních prázdninách [výroky IV. a V.]. Žádnému z účastníků okresní soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení [výrok VI.]. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal otec odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem řízení o odvolání otce proti výrokům I. - III. rozsudku okresního soudu zastavil [výrok I.]. Rozsudek okresního soudu ve výrocích IV. - VI. potvrdil [výrok II.] a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení [výrok III.]. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že je mu bez adekvátních důvodů bráněno podílet se na výchově nezletilé dcery ve stejném rozsahu jako její matka, neboť matce soudy přiznaly mnohem širší práva. Stěžovatel je toho názoru, že má všechny předpoklady k tomu, aby se o nezletilou v době své péče postaral, přičemž je v zájmu nezletilé, aby o ni pečovali oba rodiče ve stejném rozsahu. Nezletilá již není kojena, a proto není důvod, aby byla výrazně upřednostňována matka před otcem. Stěžovatel se o nezletilou pečlivě stará již od jejího narození a má s ní vytvořený láskyplný vztah. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16 [(N 137/82 SbNU 207); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterém Ústavní soud vyjádřil požadavek rovné rodičovské péče. V předmětné věci soud stanovil stěžovateli styk s nezletilou v sudém týdnu v celkovém rozsahu třicet jedna hodin a v lichém týdnu v celkovém rozsahu pouhých pět hodin. Stěžovatel však nepovažuje takový styk s nezletilou jako široký, když matka tráví s nezletilou zbývající část týdne. Při takto nastaveném styku stěžovatel s nezletilou nemůže odjet na víkend mimo domov. Nezletilá přespává u stěžovatele pouze jednou za čtrnáct dní. Současně je mezi styky prodleva i čtyři celé dny, což ani neodráží postoj okresního soudu, podle kterého by se měl stěžovatel stýkat s nezletilou často a v kratších intervalech. 5. Stěžovatel současně považuje omezení jeho styku s nezletilou z důvodu sporů mezi rodiči za nedůvodné. Údajné jeho nevhodné chování, na které poukazuje krajský soud, mělo směřovat pouze vůči matce. Stěžovatel se nikdy k nezletilé nechoval nevhodným způsobem. I on sám má zájem na tom, aby nezletilá měla dobrý vztah s oběma svými rodiči. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 4247/18 (N 81/94 SbNU 104), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že soudy mají povinnost najít nejlepší řešení, aby nebylo omezováno právo stěžovatele podle čl. 32 odst. 4 Listiny, podle požadavku proporcionality práv. Okresní soud však nevyhověl návrhu stěžovatele na asymetrickou střídavou péči a nesnažil se ani najít řešení, které by bylo v dané situaci nejvhodnější, když stanovil rozsah styku pouze podle toho, jak již dříve styk probíhal. Stěžovatel má za to, že v dané situaci měl okresní soud na základě provedených důkazů stanovit širší rozsah styku. Okresní soud přitom neodůvodnil, proč nebyl styk s nezletilou stanoven v širším rozsahu. Nedostatečné odůvodnění spatřuje stěžovatel i u rozsudku krajského soudu. Krajský soud při svém rozhodování nezohlednil ani skutečnost, že to byla matka, kdo porušil rodičovská práva stěžovatele, když se bez jeho souhlasu, resp. vědomí, s nezletilou odstěhovala. Zároveň stěžovatel upozorňuje na to, že nelze potvrdit stávající rozsah styku s nezletilou pouze z důvodu jeho funkčnosti. Podle názoru Ústavního soudu vysloveném v nálezu ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 4247/18 (N 81/94 SbNU 104) nemůže být důvodem pro nerozšíření styku s druhým rodičem samotný nesouhlas rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, ani obecný poukaz na nevhodnost změny zažitého a fungujícího režimu styku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své pr