II.ÚS 2940/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2940/23 ze dne 10. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelky EL NIŇO BEVERAGES, a.s., sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 6/5, Karviná, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2023 č. j. 30 Cdo 1191/2023-332, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2022 č. j. 35 Co 145/2022-301 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. prosince 2021 č. j. 14 C 217/2017-252, ve znění opravného usnesení ze dne 11. května 2022 č. j. 14 C 217/2017-275 za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to v souvislosti s rozhodováním obecných soudů o náhradě škody způsobené nezákonným zadržením stěžovatelčina zboží orgány celní správy. 2. Celní úřad Kolín provedl v roce 2009 ve stěžovatelčině skladu kontrolu dodržování povinností dle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. V rámci kontroly zadržel veškeré skladované zboží stěžovatelky (185 941 plechovek energetických nápojů), které považoval za padělky. Následně uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání správního deliktu spočívajícího v tom, že na trh uváděla padělky a napodobeniny, neboť své výrobky označovala ochrannou známkou jiného vlastníka (společnosti Duracell Batteries BVBA), a zároveň rozhodl o propadnutí těchto výrobků. Rozhodnutí o přestupku však v roce 2014 zrušil Nejvyšší správní soud, neboť stěžovatelka v době kontroly řádně užívala ochranné známky "Duracell" a "Duracell Energy Dring +" registrované pro společnost EL NIŇO, a.s. V návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo řízení o správním deliktu zastaveno. 3. Stěžovatelka též čelila žalobě na ochranu práv z ochranných známek a nekalé soutěže podané společností Duracell Batteries. V rámci řízení o této žalobě vydal Městský soud dne 11. prosince 2008 předběžné opatření, jímž stěžovatelce nařídil zdržet se (zjednodušeně řečeno) užívání slova "Duracell" pro své výrobky a uvádět na trh energetické nápoje v plechovkách připomínajících baterie vyráběné společností Duracell Batteries. Původně toto předběžné opatření platilo pouze pro Českou republiku, avšak dne 4. listopadu 2010 byl jeho teritoriální dosah rozšířen na celé území Evropské unie. Táž povinnost byla stěžovatelce následně uložena i rozsudkem Městského soudu v Praze (který byl potvrzen Vrchním soudem v Praze). 4. Stěžovatelka se následně po České republice - Ministerstvu financí domáhala náhrady ušlého zisku za zmaření podnikatelského záměru spočívajícího v prodeji energetických nápojů. 5. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu napadeným rozsudkem zamítl, neboť neshledal příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím celního úřadu a tvrzenou škodou (ušlým ziskem). Stěžovatelka v době, kdy celní úřad její zboží zadržel, vědomě parazitovala na celosvětově známé ochranné známce společnosti Duracell Batteries a nerespektovala výše zmíněné předběžné opatření. Od okamžiku vydání tohoto předběžného opatření stěžovatelka nesměla vykonávat na území České republiky (později celé Evropské unie) žádnou aktivitu směřující k prodeji dotčeného zboží, a to ani osobě z třetí země. I kdyby tedy celní úřad stěžovatelce její zboží vrátil, nemohla by s ním jakkoli nakládat a mít z toho zisk. Obvodní soud neshledal příčinnou souvislost ani mezi exekucí rozhodnutí o správním deliktu (o pokutě) a tvrzeným omezením výroby u stěžovatelky. Rozhodnutí celního úřadu totiž stěžovatelku nijak neomezovalo ve výrobě a prodeji jiných energetických nápojů než těch, kterých se týkalo, pokuta nebyla uložena v likvidační výši a navíc nebyla ani vymožena. 6. Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek obvodního soudu, neboť se zcela ztotožnil s jeho odůvodněním. Navazující dovolání stěžovatelky zamítl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem. Stejně jako obvodní a městský soud dospěl k závěru, že zákaz výroby, distribuce a prodeje ze své podstaty postihuje každou aktivitu na území Evropské unie, a to v každé z dílčích složek výrobního a distribučního řetězce. Takovou dílčí složkou by bylo i převzetí zboží a jeho vývoz mimo Evropskou unii za účelem prodeje ve třetích zemích, a to bez relevantní změny v jejich označení. Dle Nejvyššího soudu obecně platí, že zakazuje-li soudní rozhodnutí uskutečňovat na určitém území dílčí právní jednání přímo směřující k naplnění zakázaného výsledku, vztahuje se takový zákaz i na situaci, kdy výsledek, k němuž toto dílčí jednání směřuje, má nastat mimo vymezené území. Stěžovatelka tedy nebyla v důsledku předběžného opatření oprávněna vyvézt výrobky mimo území České republiky (Evropské unie). Takové jednání by bylo protiprávní a nelze z něj pro stěžovatelku dovozovat jakýkoli prospěch, tedy ani ušlý zisk. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle namítá, že ochrannou známku, jíž byly označeny energetické nápoje, užívala v době, kdy celní úřad její zboží zadržel, po právu, a odvolávala se na závěr Nejvyššího správního soudu, že nespáchala správní delikt. Nebýt nezákonného zadržení, prodala by stěžovatelka zboží mimo Evropskou unii. Přišla tak o zisk z tohoto prodeje i o prostředky na financování další podnikatelské činnosti. Tyto skutečnosti v řízení před obvodním soudem řádně tvrdila a prokazovala, soud však žádné z navržených důkazů neprovedl. Stěžovatelka znovu zpochybnila závěr soudů o nemožnosti prodat zboží v důsledku existence předběžného opatření. Jednak poukazovala na své oprávnění užívat ochranné známky, jimiž bylo zboží označeno, a jednak dovozovala, že prodejem zboží mimo území Evropské unie by předběžné opatření neporušila. Předběžné opatření totiž mělo zabránit vstupu výrobků na trh na území České republiky. Ochranné známky společnosti EL NIŇO, a.s., které stěžovatelka na základě licenční smlouvy využívala, byly zapsány i jako mezinárodní v řadě států mimo Evropskou unii. Na povinnosti uložené předběžným opatřením je třeba nazírat restriktivně. Výklad předběžného opatření ze strany obecných soudů odporuje principu oprávněné důvěry ve správnost aktu orgánu veřejné moci (rozhodnutí o zápisu ochranných známek společnosti EL NIŇO, a.s.) a zpětně stěžovatelce znemožňuje činit to, co zákon nezakazoval. Nejvyšší soud fakticky dovozuje, že předběžné opatření stěžovatelce efektivně odňalo vlastnické právo k jejímu zboží. Navíc nijak nezohlednil právní názor, který přijal v jiném řízení s týmiž účastníky (sp. zn. 30 Cdo 3674/2021) a podle něhož lze uvažovat o zpracování výrobků za účelem prodeje jako zdroje druhotných surovin. Tím Nejvyšší soud porušil zákaz libovůle. 8. Obecné soudy též zcela přehlédly, že stěžovatelka nárok na náhradu ušlého zisku odvozovala nejen od nezákonného zadržení zboží, ale též od protiprávního nařízení exekuce na základě rozhodnutí o pokutě za správní delikt. V rámci exekuce sice nebyly prostředky ze stěžovatelčina bankovního účtu strženy, nemohla s nimi však disponovat a použít je pro opětovný rozjezd svého podnikání. Nalézací soud i přes stěžovatelčina skutková tvrzení neprovedl žádné dokazování k likvidačnímu dopadu nařízené exekuce. 9. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu k náhradě škody způsobené nezákonným trestním stíháním, jejíž nosné principy by se měly uplatnit i v tomto případě. Celní správa zasáhla bez jakékoli kompetence do soukromého sporu dvou vlastníků ochranných známek. Nebyla oprávněna vykonávat předběžné opatření vydané městským soudem. Stěžovatelka též znovu několikrát připomněla, že v době zadržení jejího zboží užívala řádně zapsané ochranné známky. Výklad zákona ze strany obecných soudů je excesivní a vyprázdnil právo stěžovatelky na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. 10. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti setrval na svých závěrech. Stěžovatelce v dispozici se zbožím bránilo vedle zrušených nezákonných rozhodnutí celního úřadu i předběžné opatření, které existovalo nezávisle a nebylo předmětem tohoto řízení. Při výkladu předběžného opatření Nejvyšší soud vycházel z jeho výroku. Rozsudek ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 30 Cdo 3674/2021-172, na který stěžovatelka odkazovala, se týkal skutkově odlišné situace. Závěry odvolacího soudu ohledně nařízené exekuce byly skutkové, nikoli právní, a proto nemohly být předmětem dovolacího přezkumu. 11. Městský soud v Praze jen stručně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že žádnou ze stěžovatelčiných námitek neo