II.ÚS 2948/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2948/25 ze dne 26. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Obce Drmoul, sídlem Plzeňská 237, Drmoul, zastoupené Mgr. Robertem Šupem, advokátem, sídlem Chebská 746/2, Mariánské Lázně, proti měnící části výroku I. a proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2025 č. j. 10 Co 350/2025-95, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti VIAGEM a. s., sídlem Sokolovská 131/86, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v napadených výrocích, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 6. 2025 č. j. 15 C 460/2024-63 bylo zrušeno spoluvlastnictví stěžovatelky jako žalobkyně a vedlejší účastnice jako žalované k pozemku p. č. 985/3 v k. ú. Drmoul (výrok I.) a tento pozemek byl přikázán do vlastnictví stěžovatelky za náhradu ve výši 24 479,17 Kč (výrok II.). Vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 19 931 Kč (výrok III.). 3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v záhlavím uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výroku III. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem. 4. Krajský soud přisvědčil odvolací argumentaci vedlejší účastnice ve vztahu k prvostupňovému výroku o nákladech řízení a konstatoval, že rozhodnutí okresního soudu je v této části v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (č. 302/2023 Sb.; dále též jen "stanovisko"); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu o výjimečných a zvlášť odůvodněných okolnostech, pro které by se soud mohl v řízení iudicium duplex, jímž je i toto řízení o zrušení vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, odchýlit od zásady spočívající v rozhodování těchto typů řízení o nákladech řízení, jíž odpovídá rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníkovi právo. Krajský soud konstatoval, že je sice skutečností, že vedlejší účastnice v období předcházejícím zahájení soudního řízení návrh stěžovatelky na mimosoudní vyřešení sporu z důvodu vyššího požadavku na cenu za její podíl nepřijala, že se k žalobě v této věci nevyjádřila a bez omluvy se k jednání nedostavila, čímž se vzdala možnosti uplatnit námitky ve vztahu k žalobnímu návrhu, avšak současně přisvědčil obraně vedlejší účastnice, že tímto postupem využila svého práva, a to jak v předžalobní fázi řešení sporu, tak ve fázi jeho soudního řešení. Účastnit se soudního jednání je právem účastníka, nikoliv jeho povinností, byť s riziky procesního neúspěchu ve věci. Krajský soud v postoji vedlejší účastnice neshledal ani obstrukční způsob chování, ani vytýkaný nezájem o konstruktivní vyřešení věci a ani šikanózní výkon práva vedlejší účastnice, a tedy takovou negativní intenzitu chování vedlejší účastnice, která by ospravedlňovala nárok stěžovatelky na náhradu nákladů tohoto řízení. Krajský soud odkázal na výše uvedené stanovisko Ústavního soudu, s tím, že v případě řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví platí obecné pravidlo, podle kterého každý z účastníků nese své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody, které je nutno odůvodnit konkrétními okolnostmi rozhodované věci. Takové však v řešené věci zjištěny nebyly. Ze stejných úvah vycházel krajský soud i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení s tím, že zohlednil i samotný výsledek sporu odpovídající úspěchu stěžovatelky ve věci samé a úspěchu vedlejší účastnice ve věci nákladů řízení. Krajský soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vedlejší účastnice ve spoluvlastnictví nechtěla setrvat, odmítala však vypořádat spoluvlastnictví za cenu 24 479,17 Kč podle posudku a realizovaných smluv se třetími osobami a od stěžovatelky požadovala částku 45 666 Kč. Ostatním však pozemek nabízela v inzerátu za cenu 22 439 Kč. Neměla zájem o konstruktivní řešení. Pozemek přitom nelze ve smyslu § 1142 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, rozdělit. V řízení před okresním soudem vedlejší účastnice nepředložila žádné důvody svědčící v její prospěch a následně napadla vydané rozhodnutí odvoláním. Stěžovatelka uvádí, že potřebuje pozemek užívat ve prospěch svých občanů. S ohledem na přístup vedlejší účastnice však musí vydat nemalé prostředky za právní zastoupení v souvislosti se zrušením spoluvlastnictví "se spekulantem, který se chová šikanózně, nekonstruktivně a obstrukčně a spoléhá na to, že nebude hradit náklady řízení". Stěžovatelka poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, ve kterém Ústavní soud připustil, aby v odůvodněných případech bylo některému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť způsob vypořádání spoluvlastnictví závisí na úvaze soudu. Za zvláštní okolnosti konkrétního jedinečného případu označil např. obstrukční chování některého ze spoluvlastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva (viz odst. 38, 43, 44, 45 stanoviska). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech (prvostupňového i odvolacího) řízení. Namítá, že v posuzované věci byly dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu výše uvedeného stanoviska, avšak krajský soud k nim při svém rozhodování nepřihlédl. 9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 201 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), z