II.ÚS 2953/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2953/25 ze dne 5. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti REALMEDIA s. r. o. - v likvidaci, sídlem Prokofjevova 912/31b, Brno, zastoupené JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem, sídlem Květná 171/11, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 58/2025-49 ze dne 7. srpna 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A 99/2024-64 ze dne 28. ledna 2025 a výzvě Ministerstva dopravy k odstranění reklamního zařízení a poskytnutí součinnosti č. j. MD-11673/2021-940/14 sp. zn. MD/11673/2021/930REKZ ze dne 16. srpna 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva dopravy, jako účastníků řízení, a Ředitelství silnic a dálnic s. p., sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4 - Krč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. 2. Stěžovatelka vlastní reklamní zařízení umístěné u dálnice D1 v Měříně. Ministerstvo dopravy s odůvodněním, že je reklamní zařízení umístěno v silničním ochranném pásmu bez povolení k jeho zřízení a provozování podle § 31 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vyzvalo vedlejšího účastníka jakožto majetkového správce dálnice k odstranění zařízení, a vlastníky pozemku, na kterém se reklamní zařízení nachází, k poskytnutí k tomu potřebné součinnosti. 3. Stěžovatelka proti výzvě podala zásahovou žalobu k Městskému soudu v Praze (s tím, že výzva sice nebyla adresována jí, ale týká se zařízení, které vlastní). Uvedla, že dodatečným povolením stavby z 19. prosince 2005 vydaným Městským úřadem Velké Meziříčí, Odborem výstavby a regionálního rozvoje, bylo povoleno umístění zařízení do 31. prosince 2025, a bylo v něm konstatováno, že se reklamní zařízení nachází v zastavěném území obce podle § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. V silničním ochranném pásmu se ocitlo reklamní zařízení až od 1. července 2011 v důsledku novelizace § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích zákonem č. 152/2011 Sb., resp. v důsledku změny vymezení souvisle zastavěného území obce. Stěžovatelka si je vědoma judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 21/17 ze dne 12. února 2019, kterým byly shledány některé změny zákona o pozemních komunikacích ústavně konformní), i Nejvyššího správního soudu (rozsudek č. j. 6 As 3/2024-44 ze dne 12. června 2024, který vztáhl závěry uvedeného plenárního nálezu i na změny provedené zákonem č. 152/2011 Sb.), má však za to, že závěry těchto rozhodnutí na její věc nedopadají. Ústavní soud aproboval změny zákona o pozemních komunikacích provedené zákonem č. 196/2012 Sb. s ohledem na existenci v něm zakotvených přechodných ustanovení, ta ale zákon č. 152/2011 Sb. neobsahuje. Ve věci dříve rozhodované Nejvyšším správním soudem bylo na rozdíl od věci stěžovatelky původně povoleno umístění reklamního zařízení na dobu neurčitou. 4. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které po účinnosti zákona č. 152/2011 Sb. byla další existence reklamních zařízení, která se v jeho důsledku ocitla v silničním ochranném pásmu, podmíněna povolením podle § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Závěr potvrdil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 2732/18 ze dne 4. září 2018, bod 14. Stěžovatelka byla nejpozději od 1. července 2011 povinna získat pro reklamní zařízení povolení silničního správního úřadu. Nezískala-li je, bylo reklamní zařízení nepovolené. 5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Souhlasil se stěžejním závěrem městského soudu, že pro posouzení důvodnosti žaloby byl rozhodující právní stav od účinnosti zákona č. 152/2011 Sb. (ke dni 1. července 2011), nikoli stav v okamžiku vydání dodatečného stavebního povolení (dne 19. prosince 2005). 6. Stěžovatelka namítá, že správní orgány po nabytí účinnosti zákona č. 152/2011 Sb. změnily svůj postup v povolování umístění reklamních zařízení oproti stavu, kdy bylo stěžovatelce v roce 2005 vydáno dodatečné povolení stavby. Na rozdíl od nápravy situace ve věcech, kdy byla reklamní zařízení povolena na dobu neurčitou (což bylo podle stěžovatelky primárním cílem zákona č. 152/2011 Sb.), je i s ohledem na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/17 nutné zvážit, zda i v případě povolení vydaných na dobu určitou je vhodné upřednostnit veřejný zájem na bezpečnosti silničního provozu a ochraně života a zdraví jednotlivců nad ochranou dobré víry vlastníků reklamních zařízení a jejich legitimním očekáváním. Podle stěžovatelky v její věci s ohledem na předem garantovanou maximální dobu umístění zařízení nebyl zásah ministerstva do jejích práv nezbytný a překračoval proto meze ústavnosti. Stěžovatelka také upozorňuje, že se Nejvyšší správní soud zabýval pouze námitkami uvedenými v čl. II kasační stížnosti a nevypořádal se námitkami uvedenými v čl. I kasační stížnosti. 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, který byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. O takovou situaci však v posuzované věci nejde. 9. Stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu argumentaci shodnou s námitkami předloženými správním soudům. Opakovanou polemikou nijak věcně nezpochybnila jejich přesvědčivě odůvodněný závěr, že od 1. července 2011, kdy nabyl účinnosti zákon č. 152/2011 Sb., museli disponovat povolením silničního správního úřadu k umístění reklamních zařízení i ti vlastníci reklamních zařízení, kteří je podle předchozí právní úpravy nepotřebovali (neboť se podle ní zařízení nenacházelo v silničním ochranném pásmu a k jeho umístění postačovalo stavební povolení). 10. Jak bylo městským soudem vysvětleno, tato otázka je již vyřešena konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Rozdíly, na které stěžovatelka poukazovala (neexistence přechodných ustanovení zákona č. 152/2011 Sb. či povolení vydané na dobu určitou), její věc oproti věcem posuzovaných touto judikaturou neodlišují, resp. již byly judikaturou vypořádány (v bodech 46 a 48 rozsudku se městský soud těmito námitkami konkrétně zabýval). 11. Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 2732/18 ze dne 4. září 2018 konstatoval, že porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny nelze dovozovat z pouhé skutečnosti, že bylo v minulosti umožněno zřízení a provozování reklamních zařízení podle předchozí zákonné úpravy. Pokud zákonodárce respektoval ústavní omezení vztahující se k případným retroaktivním účinkům změn právní úpravy, nic nebránilo tomu, aby změnil (případně i zpřísnil) zákonné podmínky, za nichž lze zřizovat a provozovat reklamní zařízení v blízkosti pozemních komunikací. 12. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 2232/24 ze dne 20. listopadu 2024 Ústavní soud vyšel z těchto závěrů a konstatoval, že vlastník zařízení si musel být vědom změny právní úpravy po nabytí účinnosti zákona č. 152/2011 Sb., a pro případ, že chtěl dále provozovat reklamní zařízení, jež se k 1. červenci 2011 "ocitla" v silničním ochranném pásmu, měl požádat o povolení podle § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Pakliže tak neučinil, a povolení nezískal, bylo jeho povinností reklamní zařízení odstranit. Použitelnost ustanovení zákona o pozemních komunikacích aplikovaných ministerstvem a aprobovaných napadnutými rozsudky správních soudů je dána absencí přechodných ustanovení novely zákona č. 152/2011 Sb., které by mohly teoreticky zavést odlišný režim pro reklamní zařízení dříve spadajících do souvisle zastavěného území obce, což se však nestalo. Již v usnesení sp. zn. I. ÚS 1547/19 ze dne 3. září 2019 připustil, že absence přechodných ustanovení zákona č. 152/2011 Sb., které by výslovně pro futuro upravily režim dříve povolených reklamních zařízení spadajících od 1. ledna 2011 do silničního ochranného pásma v důsledku změny pojmu "souvisle zastavěné území obce" je určitým legislativním nedostatkem, ten však nedosahuje takové intenzity, aby sám o sobě zakládal úvahy o překročení ústavněprávních limitů. Zákonná úprava obsažená v zákoně č. 152/2011 Sb. tudíž pro futuro dopadala na veškerá, tj. i již existující reklamní zařízení. 13. Ústavní soud