II.ÚS 2957/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2957/21 ze dne 18. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Aleše Štibingera, zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2021 č. j. 19 Co 303/2021-154 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. června 2021 č. j. 57 C 88/2020-81, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č. j. 57 C 88/2020-52 ze dne 9. 3. 2021 vyhověl žalobě žalobkyně, která se domáhala po stěžovateli (v řízení před soudy v postavení žalovaného) zaplacení částky 340 000 Kč s příslušenstvím z titulu mediační dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 14. 5. 2018. Stěžovatel podal odvolání a žalobkyně dala návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhala uložení povinnosti stěžovateli zdržet se do právní moci rozhodnutí ve věci samé nakládání s blíže specifikovanými nemovitostmi. Obvodní soud pro Prahu 4 ústavní stížností napadeným usnesením návrhu vyhověl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové usnesení potvrdil. Dle soudů žalobkyně osvědčila, že se stěžovatel zbavuje majetku a výkon rozhodnutí by mohl být ohrožen. 3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že žalobkyně důvody pro vydání předběžného opatření řádně neosvědčila a obvodní soud vycházel z nesprávných a účelově zkreslených údajů o skutkovém stavu předložených stěžovatelkou. Soudy se navíc nezabývaly přiměřeností předběžného opatření. Podle stěžovatele je nepochopitelné, že bylo vyhověno návrhu na předběžné opatření spočívající v zákazu nakládání s nemovitostmi, když bylo možné zablokovat jen příslušné částky na účtu advokátní úschovy či na účtu stěžovatele. Stěžovatel také s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 736/17 ze dne 10. 5. 2017 uvádí, že odvolací soud rozhodl o odvolání až po více než třech měsících. Odvolací soud to odůvodnil tím, že se čeká na zaplacení soudního poplatku, přitom žalobkyně poplatek také neuhradila a o jejím návrhu přesto bylo rozhodnuto. 4. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soudy neustále odkazují na jistou provázanost mezi stěžovatelem a společností PRODIMO REAL ESTATE, s. r. o., v jejíž prospěch bylo zahájeno řízení o povolení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, aniž by tuto provázanost blíže odůvodnily. Jeden soud navíc hovoří o společnosti PRODIMO, s. r.o., zatímco druhý o společnosti PRODIMO REAL ESTATE, s. r. o. Ani v jednom případě přitom provázanost se stěžovatelem není doložena žádným důkazem, z napadených rozhodnutí ani není zřejmé, jakou roli by takový vztah měl hrát. 5. Stěžovatel také namítá, že městský soud osvědčuje jeho pohnutky při prodeji nemovitostí na základě hodnocení kupní ceny, která přitom vyplývá ze znaleckého posudku, jenž byl soudu předložen a který soud zpochybnil jednou větou. Pokud se pak soud odvolával na časovou souslednost vydání rozhodnutí v řízení ve věci samé a podpisu kupní smlouvy, tak nezohlednil proces, který uzavření smlouvy předcházel. Stěžovatel těžko mohl reagovat až na vydaný rozsudek, neboť by to nebylo možné stihnout. O prodeji nemovitosti navíc stěžovatel žalobkyni informoval. Městský soud v napadeném rozhodnutí poznamenal, že stěžovatel nedoložil žádnou listinu osvědčující jeho tvrzení, že zmenšení majetku nebylo způsobenou úmyslným jednáním, ale zapříčinily ho okolnosti nezávislé na jeho vůli (převedení akcií v rámci zajištění jiného závazku či existence více věřitelů, které musí uspokojit). Tím krajský soud údajně zcela ignoroval důkazy navržené stěžovatelem, který na podporu svých tvrzení např. označil výpověď v protokolu o jednání ze dne 2. 9. 2020 před Obvodním soudem pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 0 P 313/2019. 6. Dále stěžovatel namítá, že neúspěšně žádal o osvobození od soudních poplatků, přičemž městský soud v usnesení č. j. 19 Co 239/2021-143 ze dne 16. 8. 2021 uvedl, že stěžovatelova životní úroveň odpovídá příjmu minimálně 90 000 Kč. Přesto městský soud nyní de facto tvrdí, že je předběžné opatření přiměřené, neboť budoucí výkon rozhodnutí nelze jinak zajistit. Žalobkyně neprokázala důvodnou obavu, že by v případě nevydání předběžného opatření ve znění, v jakém bylo vydáno, došlo k neodčinitelným následkům, přičemž uvedl-li městský soud, že stěžovatel nenavrhl jinou alternativu, tak stěžovatel takovou povinnost nemá a bylo by nelogické sdělovat žalobkyni, jak má svůj nárok žalovat. K otázce přiměřenosti stěžovatele dodává, že je blokována nemovitost v hodnotě 4 382 000 Kč ve vztahu k pohledávce žalobkyně ve výši 340 000 Kč s příslušenstvím. 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vykonává-li tedy svoji pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, nelze jej považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). 10. Způsobilost předběžného opatření jako opatření prozatímní povahy k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru. Ústavní soud tedy zpravidla do rozhodnutí o předběžných opatřeních nezasahuje, poněvadž jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. 11. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 nebo sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3365/10 ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2010/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014). Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. 12. V posuzované věci Ústavní soud při zohlednění výše uvedeného důvody pro svůj výjimečný zásah neshledal. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, přičemž z nich je patrné, na základě čeho soudy dospěly k závěru, že podmínky postupu dle § 102 odst. 1 občanského soudního řádu jsou naplněny. Žalobkyně má vůči stěžovateli nepravomocně přiznanou pohledávku a stěžovatel přistoupil ke krokům, které by mohly ohrozit její uspokojení (zcizení akcií, resp. převod nemovitostí, v obou případech ve prospěch osob z jeho okolí). 13. Namítá-li stěžovatel nejasnosti ohledně soudy tvrzené provázanosti stěžovatele a subjektu, na který nemovitosti převádí, pak odvolací soud upřesnil, že společnost PRODIMO REAL ESTATE (na kterou mají být nemovitosti převedeny) je personálně propojena se společností PRODIMO, která společnosti GAIA GROUP SE (v níž je stěžov