II.ÚS 2968/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2968/25 ze dne 26. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, LL.M., advokátem, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2025 č. j. 5 Tdo 451/2025-6763 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2025 č. j. 1 To 82/2022-6597 za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (krajský soud) ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. 1 T 8/2016, pod bodem 1) jeho výrokové části byl stěžovatel uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu soud podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Soud mu dále uložil peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 2 000 Kč, celkově tedy ve výši 500 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve sdruženích a spolcích po dobu trvání 8 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy na náhradu škody částku ve výši 7 555 745,71 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeným rozsudkem krajský soud uznal vinnými další tři spoluobviněné a jednoho obžaloby zprostil. Dále rozhodl podle § 102 a § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku o ochranném opatření ve formě zabrání náhradní hodnoty. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel a další strany trestního řízení odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci (vrchní soud) rozsudkem ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. 1 To 82/2022 následovně. Vrchní soud (pod bodem I.) z podnětu odvolání státního zástupce a zúčastněných osob napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu uloženém jednomu ze spoluobviněných a ve výroku o zabrání náhradní hodnoty ve vztahu ke všem zúčastněným osobám, (pod bodem II.) podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu uložil spoluobviněnému trest a (pod bodem III.) uložil ochranná opatření zabrání náhradní hodnoty zúčastněným osobám. Pod bodem IV. zamítl jako nedůvodná odvolání stěžovatele a dalšího spoluobviněného. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod V.). 4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. 5 Tdo 454/2024 tak, že částečně zrušil rozsudek vrchního soudu, a to pouze ve výrocích pod body IV. a V. ohledně stěžovatele. Ve zbývajícím rozsahu zůstal napadený rozsudek nezměněn. Dále zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal vrchnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 5. Vrchní soud jako soud odvolací pak ve věci nařídil veřejné zasedání, v němž rozhodl rozsudkem ze dne 16. 1. 2025 sp. zn. 1 To 82/2022 následovně. Odvolací soud pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání stěžovatele napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil ve výroku o trestu uloženém stěžovateli a ve výroku o náhradě majetkové škody. Pod bodem II. vrchní soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovateli za zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek krajského soudu nezměněn, uložil stěžovateli podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3,5 let, pro jehož výkon stěžovatele zařadil do věznice s ostrahou. Stěžovateli uložil též peněžitý trest vyměřený ve 250 denních sazbách po 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 500 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené ČR - MŠMT na náhradu škody částku ve výši 4 417 183,98 Kč, a se zbytkem jejího nároku poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Uvedené trestné činnosti se stěžovatel podle rozsudku krajského soudu dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Jako předseda představenstva občanského sdružení C., později jako předseda výboru spolku C., nyní R., v likvidaci, podal dne 20. 5. 2011 Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR žádost o finanční podporu z operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost na projekt K. Na jejím základě bylo dne 20. 12. 2011 vydáno rozhodnutí o poskytnutí dotace C. s nepřímými náklady v celkové maximální výši 34 211 554,40 Kč, z toho maximálně 29 079 821,24 Kč z prostředků Evropského sociálního fondu a maximálně 5 131 733,16 Kč z prostředků státního rozpočtu České republiky. Dotace měla být použita též na úhradu nákladů klíčové aktivity označené jako "stáže v inovačních podnicích včetně mentoringu". Základem měly být stáže pro studenty vysokých škol u českých a zahraničních obchodních společností. Stěžovatel však v úmyslu vylákat dotační prostředky předložením nepravdivých dokladů nechal zpracovat a poskytovateli dotace doručit průběžnou monitorovací zprávu, mimořádné monitorovací zprávy a závěrečnou monitorovací zprávu, jejichž součástí byla vždy příslušná žádost o platbu dotačních prostředků. K nim připojil doklady, z nichž vyplývalo, že probíhaly stáže konkrétních studentů u obchodních společností uvedených ve výroku rozsudku, že jednotlivým studentům bylo propláceno cestovné, stravné a ubytování za dobu vykonávání stáže a že C. hradilo náklady stáží a mentoringu obchodním společnostem i studentům. Stěžovatel však věděl, že ve skutečnosti uvedené stáže neprobíhaly, C. jím uváděné náklady nevznikaly a poskytnuté dotační prostředky byly používány na jiné než určené účely. Zfalšované či fiktivní doklady o stážích studentů a o nákladech na cestovné, ubytování a stravu vytvářeli nebo nechávali vytvářet na různých místech v České republice na základě pokynů stěžovatele další tři spoluobvinění, případně další přesně nezjištěné osoby. Na podkladě uvedených monitorovacích zpráv, žádostí o platbu a připojených nepravdivých dokladů byly všechny tyto údajné náklady C. proplaceny. 7. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2025 č. j. 5 Tdo 451/2025-6723 odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 8. Ve vztahu k výroku o vině stěžovatel opětovně považoval za neprokázanou subjektivní stránku a jeho úmyslné zavinění. Údajně nebylo prokázáno, že by věděl o tom, že by jednotlivé stáže v daném rozsahu neprobíhaly. 9. Stěžovatel namítá protiústavnost výroku o trestech. Tvrdí, že trestní postih je při jejich kumulaci nepřiměřeně přísný. Připomíná, že byl odsouzen za zločin nikoli za zvlášť závažný zločin a trestní stíhání trvalo více než deset let, aniž by se to jakkoli promítlo do výše trestu. Soudy při jeho ukládání nezhodnotily ani jeho osobní a rodinné poměry. Na stěžovatele jsou odkázáni nezletilé děti a jeho bratr, jehož je opatrovníkem. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 30/24, podle kterého trestní soudy musí uvést, jaký trest by bývaly uložily, pokud by věc skončila v přiměřené lhůtě, aby byla kompenzace doby trvání trestního stíhání měřitelná. Stěžovatel nesouhlasí s údajem, že by se posuzovaná trestní věc vymykala jiným řečeným případům svou složitostí. Nejvyšší soud dal navíc ve svém kasačním rozhodnutí najevo, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je v případě stěžovatele nepřiměřeně přísné. V posléze vydaném usnesení však Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel tyto pasáže kasačního rozhodnutí dezinterpretoval. Stěžovatel připomíná, že podle jím zpracované statistiky se trestná činnost obdobného charakteru takřka vždy trestá podmíněnými tresty. Vrc