II.ÚS 297/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 297/22 ze dne 26. 6. 2023 N 98/118 SbNU 233 (Ne)přiznání náhrady újmy poškozeným dětem již v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Evy A., 2) Jitky B. a 3) Kristýny C. (jedná se o pseudonymy), právně zastoupených Mgr. Klárou Kalibovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Eliášova 28, Praha 6, a stěžovatelů 4) Jiřího D., 5) Tomáše E. a 6) Radomíra F. (jedná se o pseudonymy), právně zastoupených Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou, se sídlem Eliášova 28, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. října 2021 č. j. 2 To 53/2021-713, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení a 1) Marie K. (jedná se o pseudonym), právně zastoupené Mgr. Petrem Vavříkem, advokátem, se sídlem Bartošova 1660/169, Přerov, a 2) Libora K. (jedná se o pseudonym), právně zastoupeného Mgr. Janem Horáčkem, advokátem, se sídlem Žerotínovo náměstí 839/13, Přerov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Výrokem rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. října 2021 č. j. 2 To 53/2021-713, kterým byli stěžovatelé Eva A., Jitka B., Jiří D. a Tomáš E. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních a stěžovatelé Kristýna C. a Radomír F. odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních, byla porušena základní práva stěžovatelů na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručeného čl. 7 odst. 1, na zachování lidské důstojnosti a osobní cti dle čl. 10 odst. 1 a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. října 2021 č. j. 2 To 53/2021-713 se proto v rozsahu tohoto výroku ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Všichni stěžovatelé vystupovali jako poškození v trestním řízení vedeném Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 2 T 157/2019. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 12. 2020 č. j. 2 T 157/2019-658 byla vedlejší účastnice 1) uznána vinnou ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Vedlejší účastník 2) byl uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Těchto trestných činů se vedlejší účastníci dopustili na stěžovatelích, zjednodušeně řečeno, tím, že je slovně a fyzicky napadli a uráželi hanlivými výrazy poukazujícími na jejich možnou příslušnost k romskému etniku. Tímto jednáním způsobili stěžovatelům zranění, která vyžadovala lékařské ošetření, v některých případech hospitalizaci. Okresní soud uložil vedlejším účastníkům tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu, nadto jim uložil povinnost nahradit stěžovatelům náhradu nemajetkové újmy, přičemž se zbývajícími nároky soud odkázal stěžovatele do řízení ve věcech občanskoprávních. Současně okresní soud uložil vedlejším účastníkům povinnost nahradit škodu poškozeným zdravotním pojišťovnám. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatelé i oba vedlejší účastníci. 2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci nyní napadeným rozsudkem ze dne 19. 10. 2021 č. j. 2 To 53/2021-713 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nemajetkové újmy tak, že jsou obžalovaní (vedlejší účastníci) povinni zaplatit společně a nerozdílně bolestné pro stěžovatele 1), 2), 4) a 5), se zbylými nároky soud odkázal stěžovatele do řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud shledal odvolání obžalovaných důvodná jen částečně, a to v rozsahu, ve kterém směřovala proti výroku o povinnosti nahradit stěžovatelům nemajetkovou újmu částkou 3 000 Kč pro každého stěžovatele. Uvedl, že se v hodnocení provedených důkazů zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, především v hodnocení výpovědí stěžovatelů jako věrohodných. Výpovědi stěžovatelů pak byly podpořeny dalšími svědeckými výpověďmi, jakož i znaleckým posudkem, který se vztahoval k jejich fyzickým zraněním. Ohledně výroků o náhradě škody, jichž se týká i ústavní stížnost stěžovatelů, krajský soud uvedl, že výroky o náhradě škody zdravotním pojišťovnám a o náhradě nemajetkové újmy ve formě bolestného obstojí jako věcně správné. Dospěl však k závěru, že je nutné změnit výrok o náhradě nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách. Krajský soud připomněl judikaturu Nejvyššího soudu, podle které obecné ustanovení § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dopadá na duševní útrapy, které nejsou spojeny se zásahem do života a zdraví, kdežto ustanovení § 2958 a 2959 občanského zákoníku se týkají právě takových případů. Pokud tedy mají duševní útrapy původ v poškození zdraví nebo ve ztrátě života, odčiní se v rámci nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 2958, respektive podle § 2959 občanského zákoníku. Toto rozlišení musí respektovat i trestní soud v adhezním řízení, a musí tedy posoudit a v odůvodnění jednoznačně uvést, jaký charakter má nárok uplatněný v adhezním řízení a podle kterého ustanovení občanského zákoníku se bude náhrada nemajetkové újmy odčiňovat. Podle názoru krajského soudu soud prvního stupně těmto požadavkům nedostál. V odůvodnění svého rozhodnutí sice uvedl, že posuzoval a výsledně částečně přiznal náhradu nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách stěžovatelů podle § 2956 občanského zákoníku, avšak takto v dané věci bez dalšího postupovat nemohl. Stěžovatelé měli totiž podle názoru krajského soudu jasně vymezit, v jaké výši požadují zadostiučinění v penězích za duševní útrapy vzniklé v důsledku poškození zdraví a v jaké výši za verbální napadení, tedy za zásah do důstojnosti či jiných osobnostních práv. Krajský soud však zároveň uvádí, že i kdyby soud prvního stupně stěžovatele poučil a tito by své nároky řádně vyjasnili tak, aby o nich mohlo být rozhodnuto, přesto by z dále uvedených důvodů nemohly být tyto nároky v adhezním řízení přiznány. Krajský soud má totiž za to, že soud prvního stupně pochybil, když stěžovatelům přiznal za duševní útrapy "paušální" částku 3 000 Kč pro každého stěžovatele. Určení výše nároku je totiž otázkou přísně individuálního posouzení. Jakoukoliv paušalizaci, byť soudem prvního stupně dobře míněnou, je třeba podle krajského soudu odmítnout. Pro přesné určení dopadů protiprávního jednání obžalovaných na stěžovatele je třeba provést rozsáhlé dokazování, které přesahuje rámec trestního řízení. Podle krajského soudu je totiž nutno dokazováním zjistit, zda si stěžovatelé nemajetkovou újmu spočívající v duševních útrapách nezpůsobili částečně sami svým jednáním (v tomto případě slovním napadáním dcery obžalovaných). Přestože jejich jednání nemůže mít vliv na rozhodnutí o vině a trestu obžalovaných ani o náhradě nemajetkové újmy spočívající v poškození zdraví, mohlo by mít vliv na posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy spočívající v zásahu do jiných osobnostních práv (v duševních útrapách). Vedle toho je dle názoru krajského soudu otázkou, zda duševní útrapy za zásah do jiných osobnostních statků než zdraví nemohly být již odčiněny samotným trestním stíháním, respektive pravomocným odsouzením obžalovaných, popřípadě, zda by dostatečnou satisfakcí v této věci nemohla být ještě satisfakce čistě morální, tedy omluva. K tomu by však, jak již bylo uvedeno, bylo třeba provést další dokazování. Krajský soud nepřisvědčil námitce stěžovatelů uplatněné v odvolání, že náhradu újmy je třeba přiznat co nejrychleji a zásadně v rámci adhezního řízení, aby nebyli vystaveni sekundární viktimizaci v řízení občanskoprávním. K tomu uvedl, že o nároku poškozených (stěžovatelů) v rámci adhezního řízení nelze rozhodnout dříve než o vině a trestu a takový nárok nelze přiznat v případě, že jeho důvodnost a okolnosti nezbytné pro určení jeho výše nejsou v řízení prokázány, přičemž jen pro přiznání nároku nelze dále vést trestní řízení. Jinak řečeno, je-li skutkový stav nezbytný pro rozhodnutí o vině a trestu zjištěn v potřebném rozsahu tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti, nelze trestní řízení již dále vést (provádět dokazování) pouze za účelem rozhodnutí o nároku poškozených, ač jde o zvlášť zranitelnou oběť. 3. Ústavní stížností se stěžovatelé podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhají zrušení v záhlaví specifikovanéh