II.ÚS 297/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 297/26 ze dne 18. 3. 2026 Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a svévolné použití "fiktivní" tarifní hodnoty   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky Krajské správy a údržby silnic Středočeského kraje, příspěvkové organizace, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 194/2025-193 ze dne 12. listopadu 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace ROBSTAV k. s., sídlem Mezi Vodami 205/29, Praha 12 - Modřany, zastoupené Mgr. Jiřím Čechem, advokátem, sídlem Otakarova 1427/41, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Výroky II a III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 194/2025-193 ze dne 12. listopadu 2025 byla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výroky II a III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 194/2025-193 ze dne 12. listopadu 2025 se proto ruší. Odůvodnění: I. Stručné shrnutí podstaty nálezu 1. Ústavní soud uplatnil zásady plynoucí z jeho dosavadní judikatury na napadené výroky o nákladech řízení a zrušil je. 2. Stěžovatelka jako objednatelka díla se v soudním sporu domáhala nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice jako zhotovitelky díla spočívajícího v uzavření předávacího protokolu o odevzdání a převzetí stavby. Vedlejší účastnice to odmítala z důvodu, že smlouvu o dílo považovala za neplatnou. Stěžovatelka ve sporu vyhrála a byla jí přiznána náhrada nákladů řízení. Ohledně výše náhrady však obecné soudy nebyly jednotné. 3. Konkrétně se Ústavní soud v nálezu zabývá situací, kdy Obvodní soud pro Prahu 4 přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 567 457,20 Kč. Městský soud v Praze pak ve věci rozhodoval na základě odvolání vedlejší účastnice. Ta rozhodnutí obvodního soudu napadla jako celek, argumentačně ale brojila pouze proti výroku o věci samé. Ohledně věci samé městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, ale změnil rozhodnutí o nákladech řízení, a to tak, že přiznanou náhradu snížil na 15 246 Kč, tj. o více než 97 %. Stěžovatelku předem na svůj odlišný právní názor neupozornil. Rozdíl ve výši náhrady vznikl tím, že městský soud vycházel při určení sazby odměny z tarifní hodnoty 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění do 31. prosince 2024. Obvodní soud měl oproti tomu za splněné podmínky pro aplikaci § 8 advokátního tarifu a vycházel tak z tarifní hodnoty 55 385 995,77 Kč, která odpovídala sjednané ceně díla. Počet úkonů právní služby, za které náhrada příslušela, vyhodnotily oba soudy stejně. 4. Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud porušil zákaz překvapivých rozhodnutí tím, že neposkytl stěžovatelce prostor pro reakci na odlišný právní názor a změnil rozhodnutí o nákladech řízení, ač proti němu nesměřovaly výhrady vedlejší účastnice v podaném odvolání, vedlejší účastnice výhrady neuplatnila ani v průběhu řízení, a ani městský soud nedal najevo, že zvažuje změnu rozhodnutí obvodního soudu o nákladech řízení. 5. Rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z "fiktivní" tarifní hodnoty podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu bylo svévolné a městský soud dostatečně nevysvětlil, proč nepoužil tarifní hodnotu podle § 8 advokátního tarifu, ani podle § 9 odst. 3 písm. b), ač je ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu "zbytkovou klauzulí", která pokrývá pouze situace, na něž nelze vztáhnout žádné jiné ustanovení advokátního tarifu. II. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 6. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených výroků soudního rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 7. Stěžovatelka se žalobou domáhala nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice spočívajícího v uzavření předávacího protokolu o odevzdání a převzetí stavby. 8. Obvodní soud rozsudkem č. j. 19 C 51/2024-92 ze dne 16. prosince 2024 žalobě vyhověl (výrok I) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 567 457,20 Kč (výrok II). Při rozhodování o nákladech řízení vyšel obvodní soud z tarifní hodnoty ve výši 55 385 995,77 Kč odpovídající sjednané ceně díla. 9. Městský soud rozsudkem obsahujícím napadené výroky potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I (výrok I) a ve výroku II jej změnil tak, že výše nákladů řízení činí 15 246 Kč, a ve zbylém rozsahu jej potvrdil (výrok II), a dále uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce 6 655 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Při rozhodování o nákladech řízení vycházel městský soud z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. III. Argumentace stěžovatelky 10. Stěžovatelka městskému soudu vytýká, že zcela nepochopitelně a bez vysvětlení při výpočtu výše náhrady nákladů řízení použil tarifní hodnotu advokátního tarifu pro spory, jejichž předmět nelze vyjádřit v penězích, ačkoliv předávané dílo je zjevně penězi ocenitelné. 11. Stěžovatelka cituje několik nálezů Ústavního soudu, od nichž se měl městský soud odchýlit. Jde o rozhodnutí týkající se určení tarifní hodnoty ve sporu o neplatnost kupní smlouvy. Má-li být podle Ústavního soudu za hodnotu takového sporu považována kupní cena, je podle stěžovatelky třeba v posuzované věci, kdy vedlejší účastnice na svou obranu namítala neplatnost smlouvy o dílo, aby za tarifní hodnotu byla považována sjednaná cena díla. 12. Podle stěžovatelky nebylo možno aplikovat § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Toto ustanovení se používá jako poslední možnost. I kdyby byl předmět řízení penězi neocenitelný, aplikovalo by se pravidlo § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu, a nikoliv § 9 odst. 1. 13. Dále stěžovatelka uvádí, že se dozvěděla o rozdílném pohledu městského soudu na otázku stanovení výše náhrady nákladů řízení až v okamžiku rozhodnutí rozsudkem obsahujícím napadené výroky. Otázka nákladů řízení nebyla předmětem odvolacích námitek a stěžovatelka neměla důvod se k této otázce během řízení vyjadřovat. Napadený rozsudek byl proto pro stěžovatelku překvapivý a nepředvídatelný. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. V. Průběh řízení před Ústavním soudem 15. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření městského soudu a vedlejší účastnice a spis obvodního soudu. 16. Městský soud odkázal na odůvodnění napadených výroků obsažené v bodech 18 a 20 rozsudku. Toto odůvodnění městský soud označil jako podrobné. Dále uvedl, že splňuje veškeré náležitosti podle § 157 odst. 2 občanského soudního řádu. Městský soud má za správnou tarifní hodnotu podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť ve věci šlo o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k uzavření protokolu o odevzdání a převzetí stavby. Podle městského soudu jeho rozhodnutí nebylo překvapivé a o nákladech řízení rozhodl naprosto transparentně a stěžovatelka měla možnost se k výši nákladů vyjádřit. Městský soud považuje částku 567 457,20 Kč přiznanou obvodním soudem za zcela neúměrnou a neadekvátní povaze sporu s ohledem na jeho složitost. Městský soud dále upozornil, že kdyby odvolání směřovalo výlučně do rozhodnutí o nákladech řízení, bylo by o něm dokonce možno rozhodnout i bez nařízení jednání. Stěžovatelka si musela být vědoma, že odvoláním vedlejší účastnice proti rozsudku obvodního soudu byl napaden i nákladový výrok, který může být změněn v její neprospěch. Městský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. 17. Vedlejší účastnice zaslala Ústavnímu soudu plnou moc udělenou advokátovi. K ústavní stížnosti se nevyjádřila. 18. Obdržené vyjádření městského soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a poskytl jí možnost repliky, kterou využila. Stěžovatelka upozornila, že městský soud ve vyjádření tvrdil, že předmětem sporu bylo plnění neocenitelné v penězích, avšak tento závěr nijak neobjasnil. Ad absurdum by stanovisko městského soudu vedlo k tomu, že domáhal-li by se zhotovitel uhrazení ceny díla, šlo by o penězi ocenitelný předmět řízení, kdežto kdyby objednatel požadoval vydání díla, byl by předmět řízení neocenitelný. Ve výsledku by tak byla systematicky zvýhodněna jedna strana sporu, neboť by na nákladech získala významně více, byť by se zhotovitel a objednatel domáhali vzájemného plnění. 19. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by do rozhodování o nákladech řízení