II.ÚS 2972/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2972/25 ze dne 29. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Veroniky Křesťanové a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky P. C. B., zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2025 č. j. 91 Co 97/2025-144, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a K. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 12. 12. 2024 č. j. 15 C 308/2023-96 Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník jako žalobce domáhal zrušení své vyživovací ke stěžovatelce - své dceři, jako žalované, a to s účinností od 1. 10. 2023 (výrok I.). Současně obvodní soud vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 108 803,20 Kč (výrok II.). 3. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výroku I. změnil tak, že vyživovací povinnost vedlejšího účastníka ke stěžovatelce, stanovenou předchozím rozsudkem obvodního soudu ze dne 26. 11. 2008 č. j. 11 P 22/2006-124 ve výši 11 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 10. 2023 zrušil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 95 770 Kč (výrok II.). II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud zjistil skutkový stav nesprávně a v nedostatečném rozsahu. Zjištěný skutkový stav nemá oporu v důkazech, které byly v řízení před obvodním soudem a následně před městským soudem provedeny. Městský soud nezjistil zejména zdravotní stav stěžovatelky tak, jak byl v řízení před obvodním soudem prokázán lékařskou zprávou a účastnickým výslechem stěžovatelky. V odvolacím řízení nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by mohl o zdravotním stavu stěžovatelky vyplývat jiný skutkový závěr, než závěr přijatý obvodním soudem. Městský soud zdravotní stav stěžovatelky bagatelizoval. 5. Městský soud rovněž věc nesprávně právně posoudil a své právní úvahy dostatečným způsobem neodůvodnil. Závěr městského soudu o tom, že: "...pokud si žalovaná založila po obhajobě diplomové práce a složení státní závěrečné zkoušky volnou živnost, a tedy nezačala pracovat ve vystudovaném oboru, nic jí nebránilo si stejnou živnost založit již na podzim roku 2023", je nepřiléhavý, když městský soud pominul časovou vytíženost stěžovatelky studiem, pro kterou nemohla výdělečnou činnost vykonávat. Městský soud také nepřihlédl k tomu, že vedlejší účastník přestal stěžovatelce hradit výživné zcela svévolně, a to ještě předtím, než se začal domáhat zrušení povinnosti hradit výživné. Městský soud dále nevzal v úvahu argumentaci stěžovatelky týkající se složení zkoušek na vysoké škole poté, co jí zemřel kůň, ani výpověď stěžovatelky na ústním jednání před obvodním soudem. Vedlejší účastník netvrdil a neprokázal takovou změnu poměrů, v důsledku které by bylo možné učinit závěr o tom, že stěžovatelka je schopna se sama živit. Městský soud se výše uvedenými skutečnostmi nezabýval, přičemž opomněl, že způsobilost stěžovatelky sama se živit v řízení nebyla prokázána. Městský soud nesprávně a k tíži stěžovatelky posoudil studium trvající od září roku 2023, neboť stěžovatelka nebyla povinna dokončit studium do konce srpna roku 2023 a bezprostředně poté ihned začít vykonávat výdělečnou činnost [viz např. nález ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 2155/09 (N 245/55 SbNU 361); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Napadený rozsudek městského soudu není dostatečně odůvodněn a je tak nesrozumitelný. To se týká i městským soudem provedeného hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky, kdy bez jakéhokoliv podkladu v provedených důkazech městský soud uvedl, že "...žalovaná mohla trpět zármutkem ze ztráty koně... Z faktického průběhu studia žalované se tedy nepodává, že by žalovaná i přes uvedený zármutek a vyrovnávání se se ztrátou oblíbeného koně nebyla kvalitní přípravy ke studiu na vysoké škole schopna", aniž by uvedl, na základě čeho tento závěr učinil. 6. Stěžovatelka dále namítá, že městský soud v odvolacím řízení při ústním jednání nečekaně přijal opačný skutkový závěr a bezprostředně poté vyhlásil napadený rozsudek. Postup městského soudu je tak v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí, resp. s principem zákazu vydání překvapivého rozhodnutí [viz nález ze dne 14. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 3477/21 (N 150/115 SbNU 209)]. Městský soud na jediném ústním jednání překvapivě po opakovaném provedení několika důkazů přijal opačný skutkový závěr (který nadto nevyplýval z provedených důkazů), následně, aniž by stěžovatelku náležitě poučil, provedl jiné právní hodnocení, a po závěrečných návrzích účastníků vyhlásil napadený rozsudek. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 3. 2011 sp. zn. 22 Cdo 4646/2008) přitom vyplývá, že účastník má právo v odvolacím řízení uvést další tvrzení a další důkazy také tehdy, kdy soud prvního stupně sice účastníka řízení v souladu s § 118a odst. 1 až 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, poučil, avšak s ohledem na odlišný právní názor městského soudu na danou věc je třeba považovat poučení obvodním soudem za nedostatečné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Ústavní soud zastává obecně zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Setrvale upozorňuje, že ve věcech rodinného práva zasahuje pouze v případech extrémních. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18 či ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19). 10. Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, lze-li usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těcht