II.ÚS 2995/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2995/22 ze dne 22. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti O. K., zastoupeného Milanem Čmelíkem, advokátem, sídlem Lidická 405/3, 466 01 Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 511/2022-569 ze dne 20. 7. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 55 To 257/2021-523 ze dne 25. 1. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. 6 T 129/2019-459 ze dne 23. 3. 2021 byl stěžovatel uznán vinným dvěma přečiny vydírání dle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečinem poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem nebezpečného pronásledování dle § 354 odst. 1 písm. b) a c) trestního zákoníku, přečinem porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 2 trestního zákoníku, přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem zanedbání povinné výživy dle § 196 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto sbíhající se trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 30 měsíců za současného vyslovení dohledu. Vedle toho byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 36 měsíců. Dále bylo stěžovateli uloženo omezení spočívající ve zdržení se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené D. M., vyjma kontaktů týkajících se péče a výchovy společných dětí, jakož i povinnost uhradit dlužné výživné. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla rovněž stanovena povinnost nahradit škodu poškozeným, a to Allianz pojišťovně, a.s., ve výši 119 200 Kč, Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR ve výši 67 210 Kč a D. M. náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená D. M. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání stěžovatele a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví označeným rozsudkem tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině ve vztahu ke skutku pod bodem 2), dále v celém výroku o trestu, ve výroku o náhradě škody vůči poškozené Allianz pojišťovně a.s. a ve výroku, kterým byla poškozená D. M. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V tomto rozsahu odvolací soud ve věci sám nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za tento přečin a ostatní přečiny, které zůstaly kasačním zásahem krajského soudu nedotčeny, byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 30 měsíců. Vedle toho byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 36 měsíců. Ve shodě se soudem prvního stupně bylo stěžovateli uloženo omezení spočívající ve zdržení se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené D. M., vyjma kontaktů týkajících se péče a výchovy společných dětí, jakož i povinnost uhradit dlužné výživné. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu krajský soud odkázal poškozenou Allianz pojišťovnu a.s. se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věch občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu pak odkázal poškozenou D. M. se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn. Odvolání státní zástupkyně bylo jako nedůvodné zamítnuto. Odsuzující rozsudek krajského soudu následně stěžovatel napadl dovoláním, jež Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že poté, co soud prvního stupně rozhodl po pečlivém a podrobném dokazování, že nespáchal čin jako člen organizované skupiny, dospěl soud odvolací k opačnému závěru, aniž by mu byl umožnil se ke svému závěru vyjádřit a přesvědčit jej o nesprávnosti. Odvolacímu soudu dále vytkl selektivní hodnocení důkazů v rozporu se zásadou "rovnosti zbraní", jakož i to, že neprovedl obhajobou navržené důkazy, aniž by byl svůj postup dostatečně odůvodnil. Stěžovatel také zpochybnil způsob hodnocení důkazů ze strany soudů, které pokládá za vnitřně rozporné. Stěžovatel má za to, že skutečnosti, které nebyly provedenými důkazy prokázány, měly být hodnoceny v jeho prospěch dle zásady in dubio pro reo. Nejvyššímu soudu vytkl, že nekriticky přejal závěry, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud pokládá v prvé řadě za nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení veškerých okolností spáchání trestných činů stěžovatelem proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné excesy v tomto hodnocení, popřípadě na jiný ústavně významný nedostatek, jež ovšem Ústavní soud v souzené věci neshledal. K námitkám týkajícím se údajné překvapivosti postupu odvolacího soudu, který měl v napadeném rozsudku dospět, na rozdíl od soudu prvního stupně, k závěru o tom, že stěžovatel spáchal blíže nespecifikovaný trestný čin jako člen organizované zločinecké skupiny, se sluší uvést následující. V napadeném rozsudku krajského soudu není o organizované zločinecké skupině byť i jediné zmínky, natož o členství stěžovatele v ní. Ostatně v případě většiny trestných činů, za něž byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potrestán, se jedná o přečiny spáchané v úzké vazbě na jednu konkrétní fyzickou osobu, konkrétně poškozenou D. M. (dříve P.). Některé přečiny samotnou existenci organizované zločinecké skupiny ze své podstaty vylučují, kupř. přečin zanedbání povinné výživy či přečin ohrožení pod vlivem návykové látky (způsobení dopravní nehody). Stěžovatel, ačkoli v ústavní stížnosti zřetelně hovoří o trestném činu v jednotném čísle, již blíže nespecifikuje, v rámci kterého z přečinů, jimiž byl uznán vinným, měl krajský soud po právní stránce kvalifikovat jednání stěžovatele jako spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Bez povšimnutí nelze ponechat ani to, že tuto námitku stěžovatel v dovolání neuplatnil, jak je patrné z jeho rekapitulace, provedené Nejvyšším soudem na str. 2 - 3 jeho usnesení. Ústavní soud tak nabyl dojmu, že pasáž ústavní stížnosti obsahující tuto námitku byla ve skutečnosti nedopatřením ponechána při jejím vyhotovení za pomoci jiné ústavní stížnosti, poněvadž jde o problematiku, která se zcela míjí s charakterem a způsobem realizace trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, přičemž o jakékoli skupinové organizaci jednání tu nemůže být řeč. Těžiště ústavní stížnosti naopak spočívá ve výhradách stran provedeného dokazování a hodnocení důkazů. Ústavní soud tu však žádné ústavně relevantní pochybení trestních soudů nezjistil. Krajský soud objasnil, proč některé obhajobou navržené důkazy neprovedl. Ohledně navržených svědků Z. K. a R. B. poukázal na to, že tito svědci nebyli přítomni kritické komunikaci mezi stěžovatelem a poškozenou D. M. (bod 10 rozsudku odvolacího soudu). I v případě ostatních navržených sv