II.ÚS 3/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3/23 ze dne 14. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře a Jaroslava Fenyka jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace D & D PROFI, s. r. o., se sídlem Ostřešany 401, zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem Bělocerkevská 1301/26, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. září 2022 č. j. 22 Co 206/2022-455 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. května 2022 č. j. 106 C 12/2017-429, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Tibora Falušiho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 2. Stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 490 512 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti vedlejšího účastníka za vadné provedení díla. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "nalézací soud") žalobu stěžovatelky původně zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") celkem dvakrát zrušil rozsudek nalézacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Následně (v průběhu řízení) stěžovatelka vzala svou žalobu zpět. Nalézací soud proto ústavní stížností napadeným usnesením zastavil řízení (výrok I.) a současně uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 215 532 Kč (výrok II.). Nalézací soud zkoumal zavinění na zastavení řízení, jak předpokládá § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a dospěl k závěru, že stěžovatelka zcela zavinila zastavení řízení, když svou žalobu vzala zpět v celém rozsahu, a to nikoli pro chování vedlejšího účastníka. Zdůraznil přitom, že zavinění na zastavení řízení se posuzuje z čistě procesního hlediska, jelikož k meritornímu rozhodnutí nedošlo. 4. K odvolání stěžovatelky proti výroku II. usnesení nalézacího soudu (o nákladech řízení) odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi ve výši 5 916,90 Kč (výrok II.). Zdůraznil, že stěžovatelka se pro zpětvzetí žaloby rozhodla sama. Za situace, v jaké se spor nacházel, mohla předpokládat, že jí bude povinnost hradit náklady řízení stanovena, jelikož jejich uhrazení protistrana požadovala po celou dobu trvání sporu a ke shodě o nákladech řízení nedošlo v žádném bodě jednání. Odvolací soud také neshledal důvody pro aplikaci moderace podle § 150 o. s. ř. III. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá především formalistický přístup obecných soudů, který podle ní spočívá v nezohlednění aktuálního stavu sporu a v tom, že o nákladech bylo rozhodnuto pouze podle procesního zavinění na zastavení řízení. V této souvislosti rekapituluje, že zpětvzetí žaloby učinila na návrh soudkyně nalézacího soudu a po poradě se svým právním zástupcem. Jednalo se o vyústění několika pokusů, v rámci nichž se strany snažily uzavřít smír. Stěžovatelka několikrát nabídla vedlejšímu účastníkovi nižší částku, než kterou požadovala uhradit v žalobě. Při posledním jednání dokonce nabídla symbolickou 1 Kč s tím, že žádné straně sporu nebude přiznána náhrada nákladů řízení. Vedlejší účastník odmítl i tento návrh a nadále trval na neexistenci pochybení z jeho strany. 6. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy měly zohlednit i hmotněprávní stav sporu a náhradu nákladů nepřiznat ani jedné procesní straně. Zároveň také závěry jak nalézacího soudu, tak odvolacího soudu považuje za nelogické a rozporuplné, neboť se na několika místech zabývají důvodností zpět vzaté žaloby a jinde v odůvodnění pak důvodnost či nedůvodnost nepovažují za podstatnou. 7. Stěžovatelka dále postrádá dostatečné odůvodnění nevyužití moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř. Odůvodnění se omezilo pouze na konstatování neexistence zákonných předpokladů, které by odůvodňovaly možnost uplatnění tohoto moderačního práva co do výše nákladů. Podle názoru stěžovatelky by rovněž zde měl obecný soud zohlednit faktory vedoucí k podání žaloby. Stěžovatelka tak vnímá rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení za překvapivé a nespravedlivé. Takové rozhodnutí porušuje její ústavně garantované právo na soudní ochranu ve spojení s jejím právem na ochranu vlastnictví. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. 9. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná proti usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu a proti výroku II. usnesení nalézacího soudu (o nákladech řízení). Stěžovatelka napadá usnesení nalézacího soudu jako celek, přestože proti jeho výroku I. (o zastavení řízení) nepodala odvolání, a nevyčerpala tak řádně dostupné opravné prostředky; ostatně sama stěžovatelka vůči tomuto výroku nijak argumentačně nebrojí. Ústavní stížnost je proto ve vztahu k výroku I. usnesení nalézacího soudu nepřípustná. V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 10. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc je tedy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 11. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že samotný "spor" o náhradu nákladů řízení, i když může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak plyne rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 12. Rozhodování o nákladech řízení je na druhou stranu integrální součástí řízení jako celku, tudíž i při něm je nezbytné dbát kautel plynoucích z práva účastníka na soudní ochranu, jakož i ostatních ústavně zaručených práv [srov. např. nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457) nebo nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 887/15 (N 213/79 SbNU 433)]. Ústavní soud proto ve své rozhodovací praxi dovodil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. např. nález ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177)]. Takové pochybení může vést i k zásahu do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 613/18 (N 146/95 SbNU 268) nebo nález ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 682/20 (N 142/100 SbNU 552)]. 13. Již tak omezená šíře přezkumu se ještě umenšuje tam, kde podstata porušení ústavně zaručených základních práv či svobod má být spatřována v (ne)uplatnění některého z mimořádných institutů, typicky moderace nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 2. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 2306/20). V takových případech musí být intenzita zásahu základních práv či svobod účastníka řízení mimořádně vysoká, např. musí jít o zjevně netolerovatelný případ svévole či libovůle [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)]. O takovou libovůli by šlo především tehdy, postupovaly-li by soudy tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhým formálním odkazem na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) či by je zdůvodnily nedostatečně (srov. např. usnesení ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. II. ÚS 1895/22). 14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i napad