II.ÚS 3014/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3014/24 ze dne 14. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ALAGAS s. r. o., sídlem Heřmanická 1220/42, Ostrava, zastoupené Mgr. Tomášem Krásným, advokátem, sídlem Milíčova 1386/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2024 č. j. 30 Cdo 2005/2024-127, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2024 č. j. 39 Co 335/2023-104 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. srpna 2023 č. j. 48 C 24/2023-78, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zastavil řízení ohledně zaplacení částky 35 733 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 317 985 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalované náklady řízení (výrok III.). V předmětné věci se stěžovatelka podanou žalobou ve znění doplnění domáhala po vedlejší účastnici zaplacení nejprve částky 353 718 Kč, po částečném zpětvzetí pak částky 317 985 Kč jako náhrady škody v podobě ušlého zisku v jejích třech provozovnách způsobené jí šesti konkretizovanými mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví (dále jen "mimořádná opatření"). Tvrdila, že je podnikatelkou v oblasti hostinských a stravovacích služeb, ubytovacích služeb a wellness služeb. V příčinné souvislosti s nezákonnými opatřeními jí ušel zisk v období od 12. 4. 2021 do 30. 5. 2021. Zdůraznila, že mimořádná opatření vedlejší účastnice se ukázala být nezákonná a byla Nejvyšším správním soudem zrušena. Obvodní soud poukázal na to, že aktivně věcně legitimován k podání žaloby na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí/opatření obecné povahy je pouze ten, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo předmětné rozhodnutí/opatření obecné povahy zrušeno. Obvodní soud dovodil, že stěžovatelka nacházející se v situaci, kdy měla za to, že každé ze šesti mimořádných opatření vedlejší účastnice je vydané v rozporu se zákonem, měla využít zákonem předpokládaný opravný prostředek, neboť návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen (srov. § 101a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "s. ř. s."). Stěžovatelka při jednání dne 8. 8. 2023 uvedla, že ani proti jednomu z šesti předmětných mimořádných opatření příslušný návrh na jejich zrušení ke správnímu soudu nepodala. Za této situace tak zde sice existují nezákonná rozhodnutí, avšak stěžovatelka nesplnila druhou z podmínek, a to že byla účastnicí řízení ve výše uvedeném smyslu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka vzala žalobu ohledně částky 35 733 Kč s příslušenstvím požadovaným v doplnění žaloby zpět, obvodní soud v tomto rozsahu řízení částečně zastavil. 3. Proti výrokům II. a III. rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že k naplnění předpokladu nezákonného rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), nedošlo, když sama stěžovatelka v řízení nepopřela, naopak potvrdila, že není osobou mající postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb. Náležitě se zabýval i tím, že nešlo o případ zvláštního zřetele hodný. Městský soud s ohledem na dosavadní soudní praxi tohoto soudu neshledal s přihlédnutím k nepřiléhavým odvolacím námitkám důvody, opodstatňující odchýlení od závěrů Nejvyššího soudu ve skutkově obdobných případech. Vzhledem k tomu, že nebyl shledán právní důvod pro vyhovění žalobě z důvodu neopodstatněnosti odvolacích námitek, ztotožnil se městský soud se závěrem obvodního soudu o zamítnutí žaloby. 4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že otázka, zda má postavení účastníka řízení podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. pouze ten, kdo podal proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu podle § 13 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 (dále jen "pandemický zákon"), anebo každý adresát takového mimořádného opatření, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se městský soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, dospěl-li k závěru, že stěžovatelka postavení účastníka řízení podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nemá, neboť žalobu na zrušení žádného z posuzovaných mimořádných opatření nepodala. V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal na rozsudek ze dne 21. 4. 2023 sp. zn. 30 Cdo 414/2023, jehož závěry pak akceptoval Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 3319/2022 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podstata jí uplatněného nároku spočívala v tom, že tvrdila, že všechna vydaná rozhodnutí jí v období od 12. 4. 2021 do 30. 5. 2021 znemožnila buď zcela, nebo z velké části podnikat a provozovat podnikatelskou činnost. Následně byla všechna citovaná rozhodnutí po zásahu Nejvyššího správního soudu zrušena, a proto měla stěžovatelka za to, že v souladu s § 3 odst. 1 a § 5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou svým nezákonným rozhodnutím způsobil, a nárokovala náhradu způsobené škody. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud "se dopustil jakéhosi zákonodárství a překročil meze soudcovského dotváření práva". Z pandemického zákona ani žádného jiného předpisu totiž nevyplývá, že by účastníkem řízení o mimořádných opatřeních byl jen ten, kdo následně aktivně proti těmto opatřením brojil žalobou. Nejvyšší soud tímto svým postupem vyloučil z možnosti domáhat se náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím většinu poškozených, neboť je zřejmé, že většina z poškozených žaloby nepodávala a vyčkávala na výsledek již podaných žalob. Postup Nejvyššího soudu stěžovatelka vnímá jako společensko-politicky motivovaný, když Nejvyšší soud pouze hledal cestu, jak zamezit tomu, aby poškození nezákonnými mimořádnými opatřeními se nemohli na státu domáhat vzniklých škod. Nejvyšší soud si byl vědom toho, že náhrada vzniklých škod by měla významný dopad na státní rozpočet. Upřednostnil tak zájmy státu nad zájmy poškozených. Nejvyšší soud tak učinil způsobem, který Ústavní soud již několikrát kritizoval (naposledy např. v nálezu ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 23/24), tedy formou "jakéhosi dotváření práva", neboť ačkoli zákonodárce takovou vůli neprojevil, vytvořil pravidlo, že účastníkem řízení o mimořádných opatřeních je jen ten, kdo proti takovému opatření podal k Nejvyššímu správnímu soudu žalobu na zrušení pro nezákonnost. 6. Stěžovatelka dovozuje, že soudy jí upřely přístup k soudu, zamezily dožadovat se soudní ochrany a uplatnit nárok na náhradu škody způsobené jí i nezákonným výkonem státní moci. Výklad věcné aktivní legitimace v tom směru, že nepodala-li stěžovatelka proti mimořádným opatřením žaloby, není účastníkem řízení ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., a nepřísluší jí tedy podávat žaloby na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnut