II.ÚS 3019/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3019/23 ze dne 13. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Žampacha, zastoupeného Mgr. Hanou Ižovskou, advokátkou, sídlem Oblouková 1302/3, Rudná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, č. j. 22 Cdo 1796/2022-189, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2021, č. j. 25 Co 204/2021-172, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel byl v postavení žalovaného ve sporu, ve kterém se Český rybářský svaz, z. s. jako žalobce domáhal určení vlastnického práva k nemovitým věcem, jejichž původním vlastníkem byl právě stěžovatel a dříve jeho právní předchůdce. Zatímco Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 7. 6. 2021, č. j. 11 C 66/2020-132, žalobu zamítl, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací dal žalobci za pravdu a napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem dotčených pozemků. Krajský soud totiž uznal, že žalobce nabyl pozemky mimořádným vydržením (§ 1095 o. z.). Vzal přitom do úvahy nedokončený převod pozemků na základě nonperfektní smlouvy z roku 1967 a skutečnost, že od té doby až do roku 2019 žalobce vykonával vlastnické právo k předmětným pozemkům, aniž by se jej právní předchůdci stěžovatele či stěžovatel sám pokusili vypudit či domnělé vlastnické právo zpochybnili. Od roku 1989 se přitom vlastníkům otevřela reálná možnost brát se o ochranu vlastnického práva, což nečinili a svou pasivitou utvrzovali žalobce v tom, že je legitimním vlastníkem. 2. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť shledal, že se krajský soud při řešení předložené otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud uvedl, že ustáleně dovozuje, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán "nepoctivý úmysl". Jde o negativní vymezení dobré víry - tzn. je-li držitel přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu, jedná poctivě v obecném smyslu slova. 3. Nejvyšší soud doplnil, že nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně "vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou" (§ 993 o. z.). Důvodová zpráva k občanskému zákoníku v této souvislosti uvádí, že "institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu." Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Obratem "při nabytí a výkonu držby" je míněno, že nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže změnit během výkonu držby takto uchopené v úmysl "nikoliv poctivý" (a naopak). Posouzení poctivosti držitele je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny. 4. V dané věci tak ani vědomost žalobce o tom, že není vlastníkem předmětných pozemků, neboť nedošlo k finalizaci kupní smlouvy, kupní smlouva nebyla registrována státním notářstvím a nikdy nedošlo k zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí, ještě nevytváří nepoctivý úmysl žalobce, a ani absence platného právního titulu není na překážku nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením. 5. Stěžovatel napadá jak usnesení Nejvyššího soudu, tak rozsudek krajského soudu. Tvrdí přitom, že rozhodnutím o mimořádném vydržení žalobcem soudy aprobovaly v minulosti nezákonný a nepoctivý postup právního předchůdce žalobce. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí ve vztahu k důvodům mimořádného vydržení, v posouzení poctivosti/nepoctivosti úmyslu žalobce, resp. jeho právního předchůdce. Ani jeden z těchto soudů se v odůvodnění napadených rozhodnutí nevypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se uchopení držby ze strany právního předchůdce žalobce, stejně jako se v rámci právního posouzení nevypořádaly se skutečnostmi vyplývajícími z provedeného dokazování, tj. že právní předchůdce žalobce se chopil držby svémocně a nezákonně, bez souhlasu právního předchůdce stěžovatele, a že sám žalobce v roce 1994 tyto skutečnosti potvrdil. 6. Stěžovatel zdůrazňuje, že teprve poté, co podal dovolání, dovolací soud judikoval, že otázka nepoctivého úmyslu se má vztahovat toliko k okamžiku uchopení držby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Toto časové omezení je pak skutečnost, která nebyla v době řízení před soudem I. stupně známa a stěžovatel o ní nebyl nikdy poučen. Zásadám spravedlivého procesu by přitom odpovídalo, aby byl o těchto skutečnostech poučen a bylo mu umožněno na nově vzniklou rozhodovací praxi dovolacího soudu reagovat. Ostatně Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2872/18 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz), dovodil, že dojde-li v průběhu řízení ke změně judikatury dovolacího soudu a soud nepoučí účastníka ve smyslu § 118a o. s. ř. konkrétně o povinnosti tvrdit a prokazovat ty skutkové okolnosti, které z hlediska hypotézy použité hmotněprávní úpravy mohou přivodit příznivé rozhodnutí ve věci, poruší práva účastníka zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 7. V situaci, kdy stěžovatel nebyl v průběhu nalézacího řízení specificky veden k tvrzení a prokázání nepoctivého úmyslu k okamžiku uchopení držby právním předchůdcem žalobce, bylo dle stěžovatele na místě, aby dovolací soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil eventuálně k novému projednání. Bez odpovídajícího poučení chápal stěžovatel okolnost nepoctivého úmyslu žalobce jako veškeré jeho jednání po celou dobu držby. Nevěděl, že by svá skutková tvrzení a důkazní návrhy měl směřovat toliko k okolnostem, které se staly na počátku 60. let, a že například nebude pro řízení zásadní dopis předchůdce žalobce z roku 1994, ve kterém svoji nepoctivou držbu fakticky potvrdil. Odmítnutím dovolání proto dovolací soud neposkytl stěžovateli dostatečnou soudní ochranu a zároveň porušil významnou zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. 8. V návaznosti na uvedené se stěžovatel zaměřil zejména na okolnosti uchopení držby sporných pozemků žalobcem (resp. jeho právním předchůdcem), dokládá i nově nalezené listiny, které by měly prokázat, že právní předchůdce stěžovatele byl opomenut již při započetí s výstavbou rybníku ležícího částečně na sporném pozemku, a že tak stavba tohoto vodohospodářského díla byla zahájena nezákonně. Stěžovatel tvrdí, že ani sám dovolací soud se de facto nezabýval otázkou poctivosti uchopení držby, a odchýlil se tak od vlastní nové judikatury. 9. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká nevypořádání jeho veškerých námitek, neprovedení výslechu stěžovatele a dalších navrhovaných důkazů krajským soudem. Výslech stěžovatele přitom měl vést k objasnění významných skutečností. Stěžovatel namítá, že skutková zjištění soudu I. stupně neodpovídají právním závěrům Nejvyššího soudu a krajského soudu. Rozhodnutí obecných soudů je tedy stiženo prvkem libovůle, neboť skutková zjištění, právní posouzení, myšlenková úvaha a vzájemná souvislost není v otázce poctivého anebo nepoctivého úmyslu v obsahu napadených rozhodnutí zjistitelná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13). 10. Z výše uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu i krajského soudu, a to pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. 11. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 12. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně