II.ÚS 3027/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3027/24 ze dne 25. 3. 2026 Právo na účinné vyšetřování u extrémně zranitelných osob v pobytovém zařízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, sídlem Mánesova 48, Praha 2 - Vinohrady, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. září 2024 č. j. 2 KZN 252/2023-93, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 19. června 2024 č. j. 2 ZN 2091/2022-71, a opatření Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Mladá Boleslav ze dne 23. května 2024 č. j. KRPS-278957-124/TČ-2022-010771-LŠ, spojené s návrhem na zrušení § 149 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Mladá Boleslav, jako účastníků řízení, takto: I. Vyrozuměním Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. září 2024 č. j. 2 KZN 252/2023-93, vyrozuměním Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 19. června 2024 č. j. 2 ZN 2091/2022-71 a opatřením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Mladá Boleslav ze dne 23. května 2024 č. j. KRPS-278957-124/TČ-2022-010771-LŠ, došlo k porušení stěžovatelova práva na účinné vyšetřování podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. září 2024 č. j. 2 KZN 252/2023-93, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 19. června 2024 č. j. 2 ZN 2091/2022-71 a opatření Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Mladá Boleslav ze dne 23. května 2024 č. j. KRPS-278957-124/TČ-2022-010771-LŠ, se ruší. III. Návrh na zrušení § 149 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 7 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, čl. 15 odst. 1 a 2, čl. 16 a čl. 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a čl. 37 Úmluvy o právech dítěte. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil § 149 trestního zákoníku pro rozpor s čl. 3 Úmluvy a čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že orgány činné v trestním řízení zahájily dne 29. 11. 2022 z podnětu veřejného ochránce práv úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 a 2 písm. c) a d) trestního zákoníku. Po opakované návštěvě v zařízení X, kde žijí osoby se zdravotním postižením, dospěl veřejný ochránce práv k závěru, že s některými klienty tohoto zařízení je zacházeno v rozporu s lidskoprávními závazky státu, v některých případech i s možným trestněprávním dopadem. 3. Dne 23. 5. 2024 Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, územní odbor Mladá Boleslav (dále jen "policejní orgán") ukončil napadeným opatřením prověřování dané trestní věci a zároveň věc odevzdal Městskému úřadu Mladá Boleslav k projednání přestupku až čtyř osob (dále jen "podezřelí"). Ty se podle policejního orgánu mohly dopustit, stručně řečeno, toho, že páchaly fyzické a psychické násilí na klientech uvedeného zařízení, čímž u nich vyvolaly pocit strachu a obavy z další případné újmy (jednání konkrétních osob je upřesněno). Podle policejního orgánu nebylo zjištěno, že by tímto jednáním byla naplněna skutková podstata jakéhokoliv trestného činu. 4. Stěžovatel podal k Okresnímu státnímu zastupitelství v Mladé Boleslavi (dále jen "dozorové státní zastupitelství") podnět k přezkumu postupu policejního orgánu, který byl napadeným vyrozuměním shledán jako nedůvodný. 5. Stěžovatel proto podal podnět k výkonu dohledu Krajskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "dohledové státní zastupitelství"), které jej napadeným vyrozuměním shledalo nedůvodným. Podle dohledového státního zastupitelství provedl policejní orgán dostatečné šetření, aby bylo možné posoudit, zda došlo ke spáchání nějakého trestného činu. Z provedených důkazů nevyplývá, že by došlo ke spáchání zločinu mučení či jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1 a 3 písm. b) a c) trestního zákoníku, čehož se stěžovatel dovolával. Policejní orgán zjistil ojedinělé případy nevhodného chování, které nedosahuje míry potřebné k naplnění uvedené skutkové podstaty (extrémně vysoká míra brutality). V dané věci nedošlo ani k naplnění znaků zločinu týrání svěřené osoby, a to vzhledem k nižší intenzitě, četnosti a následkům popsaného jednání, které poukazují na nedostatečnou společenskou škodlivost podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nejprve uvádí důvody, pro které považuje § 149 trestního zákoníku za protiústavní. Stát má podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva povinnost kriminalizovat jednání porušující čl. 3 Úmluvy, přičemž postih musí být přiměřený (např. podle rozsudku Myumyum proti Bulharsku). Napadené ustanovení používá nevhodnou a neúplnou terminologii ("mučení a jiné nelidské a kruté zacházení"). Na rozdíl od Úmluvy a Úmluvy proti mučení nepostihuje "ponižující zacházení nebo trestání". Taková skutková podstata je podle stěžovatele tedy i zmatečná. Pokud nelidské a kruté zacházení staví vedle sebe, tak nelidskosti přiznává závažnost, která neodpovídá tomu, jak se nelidské zacházení chápe v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Navíc napadené ustanovení neupravuje žádný cíl mučení, jak je formulován v Úmluvě proti mučení. I proto Výbor OSN proti mučení v doporučeních z let 2012 a 2018 doporučil ustanovení novelizovat. I stěžovatelův případ ukazuje, že chybějící definice mučení může vést k beztrestnosti přímých pachatelů, jakož i těch, kteří mu "jen" nebrání. Zároveň absentuje důležitý prvek diskriminace (jako důvod mučení), který se projevil i v případě stěžovatele. Napadené ustanovení spojuje úmysl pachatele pouze ke způsobení tělesného nebo duševního utrpení. To však znemožňuje stíhat skutky, které jsou podle mezinárodního práva posuzovány jako nelidské zacházení. S výjimkou mučení se lze dopustit dalšího špatného zacházení i nedbalostně, což však česká právní úprava neumožňuje postihnout. Pokud by napadené ustanovení naplňovalo mezinárodní požadavky, bylo by aplikovatelné i v případě stěžovatele. Konečně je podle stěžovatele dané ustanovení protiústavní i pro nedostatečnost sankce, která nenaplňuje požadavek odstrašení. V minulosti byl jako nedostatečný označen trest odnětí svobody v délce tří let a trestní sazba s dolní hranicí jeden rok. Za obecně přiměřené je považováno rozpětí mezi šesti a dvaceti lety. Podle obecně přijímaného názoru by trest měl odpovídat sankcím za ty nejzávažnější trestné činy. Naproti tomu napadené ustanovení umožňuje uložení trestu v obdobné výši jako u trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku (ve znění do 31. 12. 2024 - pozn. soudu). Podstatně přísnější trest je stanoven např. za těžké ublížení na zdraví. Jednání podle prvního odstavce napadeného ustanovení je pouze přečinem. Tyto nedostatky nejde podle stěžovatele vyřešit ústavně konformním výkladem. 7. Dále stěžovatel namítá, že české orgány (vedení daného zařízení a Středočeského kraje) selhaly v povinnosti chránit stěžovatele (jakož i ostatní klienty), když se o hrozivé situaci dozvěděly již po první návštěvě veřejného ochránce práv. Toto selhání je o to větší, že dotčenými jsou děti a ještě se zdravotním znevýhodněním. 8. Stěžovatel navíc uvádí, že orgány činné v trestním řízení nedodržely podmínky účinného vyšetřování. Nesprávně posoudily závažnost jednání, neboť nezohlednily věk, zdravotní znevýhodnění a umístění stěžovatele v pobytovém zařízení. Podle stěžovatele však měly orgány činné v trestním řízení spíše opačný přístup. Stěžovatel odmítá, že by dílčí incidenty byly o