II.ÚS 3028/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3028/24 ze dne 5. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ZEVES 5 s. r. o., sídlem Tovární 629, Chomutov, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2024 č. j. 28 Cdo 1332/2024-142, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2024 č. j. 58 Co 1/2024-103 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. listopadu 2023 č. j. 7 C 129/2023-50, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Prodej, a. s., sídlem Duhová 425/1, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 26 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici jako žalované vydání elektrické energie o objemu 7 230 468 kWh (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V předmětné věci se stěžovatelka podanou žalobou domáhala vydání elektrické energie ve výše uvedeném objemu s tím, že dne 28. 12. 2012 uzavřela s vedlejší účastnicí Smlouvu o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů dodané z elektrárny FVE Saša - Sun s. r. o. nacházející se na pozemku p. č. 2077/2 v obci Chomutov. Podmínkou existence smlouvy byla licence na výrobu elektřiny. Stěžovatelka získala licenci na základě rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 31. 12. 2010, toto rozhodnutí bylo předmětem řízení o obnově řízení, v němž bylo vydáno nové rozhodnutí o udělení licence dne 17. 1. 2014 se zpětným účinkem ke dni 31. 12. 2010. Uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2016 č. j. 62 A 78/2014-535. Stěžovatelka tak v následujícím období nedisponovala licencí pro podnikání v energetických odvětvích, čímž došlo k zániku smlouvy ze dne 28. 12. 2012. Za období červen 2020 až srpen 2021 stěžovatelka dodala vedlejší účastnici elektřinu o objemu 7 230 468 kWh, jejíhož vydání se nyní domáhá. Obvodní soud dovodil, že i za předpokladu, že by povaha elektrické energie jakožto ovladatelné přírodní síly umožňovala faktické vydání, by vedlejší účastnice jakožto povinně vykupující, tedy subjekt, který elektrickou energii pouze nakupuje na základě smluvního vztahu, ale reálně s ní nedisponuje, nemohla být bezdůvodně obohacena neoprávněnou dodávkou, a tudíž povinna k jejímu vydání. Obvodní soud uzavřel, že vedlejší účastnice tak není v tomto sporu pasivně věcně legitimovaná. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky bylo nesporné, že v době, kdy mělo dojít k dodávce elektřiny do elektrizační sítě, jejíhož vydání se stěžovatelka domáhá, mezi účastníky neexistoval smluvní vztah o výkupu elektřiny, neboť již dříve zanikl. Dodávka elektřiny ze strany stěžovatelky tak byla neoprávněnou dodávkou ve smyslu § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "energetický zákon"). Taková dodávka je zakázána, výrobce je v takovém případě povinen uhradit vzniklou škodu. I když ustanovení o tom, že v takovém případě výrobci nevzniká nárok na úhradu neoprávněně dodané elektřiny, bylo do energetického zákona doplněno až s účinností od 1. 1. 2022, již z předchozí úpravy je zřejmé, že žádná taková úhrada nebyla ani dříve předpokládána, naopak byl takový neoprávněný dodavatel stižen povinností náhrady škody. Městský soud proto shledal nárok stěžovatelky nedůvodným. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka, zda bylo namístě právu stěžovatelky právní ochranu odepřít, přípustnost dovolání nezakládá (§ 237 o. s. ř.), neboť městský soud se svými závěry od stávající judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na to, že z recentní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že splnění předpokladů realizace dodávek energie do elektrizační soustavy nelze chápat jen technicky, ale rovněž v právním smyslu. Musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoliv bez právního titulu, či dokonce protiprávně. Dodávání elektřiny do elektrizační soustavy z povahy věci nutně vyžaduje souhlas a součinnost jejího provozovatele. Ten by jen stěží mohl řádně plnit své funkce vymezené v § 25 odst. 1 energetického zákona, kdyby jakýkoliv subjekt připojený toliko pro odběr mohl bez jeho vědomí a souhlasu do sítě elektřinu i dodávat. Nemůže proto jít o faktické dodávky bez náležitého připojení k dodávkám do soustavy. Dodávky bez uzavřené smlouvy jsou § 52 energetického zákona výslovně zakázány a jejich realizace je tudíž protiprávní. Nejvyšší soud dále v napadeném usnesení vysvětlil, že vzhledem k tomu, že rozsudek městského soudu spočívá na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k zamítnutí žaloby, je zřejmé, že řešení dalších stěžovatelkou vznesených otázek (pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice a aplikovatelnosti ustanovení občanského zákoníku upravujících vydání bezdůvodného obohacení na vztahy týkající se dodávek elektřiny/vyloučení zákonné úpravy podmínek dodávek elektrické energie ve smyslu energetického zákona) by již nebylo způsobilé zvrátit závěr o zamítnutí žaloby pro odepření právní ochrany nároku stěžovatelky na "vrácení" protiprávně realizovaných dodávek elektrické energie. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že závěry Nejvyššího soudu a městského soudu obsažené v napadených rozhodnutích nejsou v předmětné věci případné a porušují její ústavně zaručená práva. Stěžovatelka se domnívá, že přestože odpadl právní důvod dodávky, když došlo k zániku Smlouvy o výkupu elektřiny okamžikem zániku její licence, byly dodávky elektrické energie vedlejší účastnicí tolerovány a přijímány, a to po dobu od 20. 5. 2016 (zánik Smlouvy o výkupu elektřiny) až do konce rozhodného období, za které je vydání bezdůvodného obohacení požadováno. Provozovatel distribuční soustavy i obchodník s elektřinou (vedlejší účastnice) měli možnost tyto dodávky zastavit /ukončit, případně se proti nim relevantně právně ohradit a bránit, nicméně toto neučinili a dodávky byly po celou dobu minimálně tolerovány. Stěžovatelka poukazuje na to, že zákonná úprava obsažená především v energetickém zákoně poskytuje některé nástroje, jakými lze neoprávněnou dodávku elektrické energie eliminovat. Proti dodávkám elektrické energie realizovaným stěžovatelkou však vedlejší účastnice po celou dobu nic nenamítala. Vedlejší účastnici postupem stěžovatelky ani nevznikla žádná škoda ve smyslu § 52 odst. 3 energetického zákona. Stěžovatelka připouští, že jí bylo od počátku, kdy podala svoji žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, zřejmé, že s ohledem na možné posouzení předmětné dodávky podle § 52 odst. 1 písm. a) energetického zákona (jako dodávky neoprávněné) nemůže požadovat úhradu dodané elektrické energie, neboť to vylučuje § 52 odst. 4 energetického zákona. Proto se rozhodla domáhat pouze vydání bezdůvodného obohacení formou vydání elektrické energie, a to z toho důvodu, že žádný právní předpis nepřiznává osobě, která získá plnění bez právního důvodu, oprávnění si toto plnění bez náhrady ponechat. Podle stěžovatelky neexistuje právní titul, na základě kterého se vedlejší účastnice stala vlastníkem stěžovatelkou dodané elektrické energie. Následkem proto musí být vznik bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice. Protože energetický zákon neobsahuje pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení, je namístě aplikovat § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský