II.ÚS 303/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 303/22 ze dne 16. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. P. (zastoupené opatrovníkem A. P.), zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 28, Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019 č. j. 15 Co 71/2019-483 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021 č. j. 25 Cdo 4145/2019-526; za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka byla v roce 2004 zbavena způsobilosti k právním úkonům, je proto zastoupena v řízení opatrovníkem, kterým soud ustanovil manžela stěžovatelky (dále jen jako "opatrovník"). 2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka se v roce 2002 podrobila ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady (dále jen jako "nemocnice") vyšetření (koronarografii). Po něm se její stav výrazně zhoršil a musela být resuscitována. Přestože se resuscitace podařila, došlo u stěžovatelky k trvalému poškození mozku a od dané doby je zcela nesoběstačná a závislá na nepřetržité péči opatrovníka. Stěžovatelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 14. 3. 2007 žalobu, ve které se po nemocnici domáhala náhrady škody na zdraví (ztížení společenského uplatnění). Nalézací soud v roce 2012 mezitímním rozsudkem rozhodl o oprávněnosti nároku, k odvolání nemocnice však Městský soud v Praze o rok později žalobu zamítl. Odůvodnil to tím, že jelikož měl opatrovník již v době svého ustanovení (tj. ke dni 29. 10. 2004) dostatek informací ohledně tvrzené odpovědnosti pracovníků nemocnice za poškození zdraví stěžovatelky (a tedy i škodu), nepodala stěžovatelka (opatrovník) žalobu dle § 106 odst. 1 občanského zákoníku ve vymezené dvouleté subjektivní době a nárok se promlčel. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu byla ovšem zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 834/15. Zdejší soud považoval přístup obou citovaných obecných soudů k určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby za příliš restriktivní. Podle Ústavního soudu by se nemělo vycházet jen z obecného povědomí opatrovníka o vzniklé škodě, soudy by se měly zabývat i dalšími skutečnostmi, například že obrazový záznam o koronarografii byl opatrovníku předán nemocnicí až v květnu 2006. Odůvodnění obecných soudů pokládal nález za nedostatečné a místy nelogické. 3. Obvodní soud pro Prahu 10 v novém řízení rozsudkem ze dne 17. 7. 2018 žalobě stěžovatelky vyhověl v části nároku ve výši 25 000 000 Kč. Vyšel z toho, že stěžovatelka se podrobila koronarografii, k níž dala písemný souhlas. Vyšetření proběhlo sice lege artis, ale poté již nemocnice pochybila, když nereagovala adekvátně na možná rizika spojená s vyšetřením, nezajistila odpovídající následnou péči a i k resuscitaci stěžovatelky došlo opožděně. Promlčecí doba dle nalézacího soudu začala běžet v květnu 2006 (okamžik předání záznamu koronarografie opatrovníku), proto byla žaloba podána včas. Městský soud v Praze po odvolání nemocnice napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu stěžovatelky zamítl. Skutková zjištění nalézacího soudu sice přejal, opět ale uznal za oprávněnou námitku promlčení nároku. Stěžovatelka v žalobě za protiprávní jednání nemocnice označila absenci svého svobodného a informovaného souhlasu s vyšetřením. Dne 16. 3. 2009 při jednání rozšířila žalobní tvrzení a začala uvádět, že nemocnice neprovedla vyšetření lege artis. Opatrovník získal všechny potřebné informace k tomuto tvrzení v květnu 2006, tudíž nárok uplatnil až po uplynutí dvouleté promlčecí doby. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Argumentoval, že stěžovatelka v žalobě opírala nárok na zaplacení odškodného o své neudělení informovaného souhlasu s koronarografií. Až při jednání soudu dne 16. 3. 2009 začala navíc tvrdit, že vyšetření nebylo provedeno v souladu s poznatky lékařské vědy. Nárok tedy odůvodnila zcela odlišnými skutkovými okolnostmi než v žalobě a porušení právní povinnosti je v každém z případů nutné zkoumat rozdílně, a to včetně právních hledisek. Odvolací soud nepochybil, jestliže posuzoval samostatně běh promlčecí doby pro nárok odvíjející se od neudělení informovaného souhlasu a pro nárok odvozovaný od tvrzeného postupu lékařů non lege artis. Jelikož byly opatrovníku známy všechny rozhodné skutkové okolnosti v květnu 2006 a nárok uplatnil až v březnu 2009, došlo k tomu po uplynutí subjektivní promlčecí doby. 4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. 5. Stěžovatelka s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu nesouhlasí. Zdůrazňuje, že žaloba se skutečně opírala o neinformovaný souhlas s vyšetřením - pokud by stěžovatelka byla pravdivě a úplně poučena, s provedením koronarografie by nesouhlasila. Odkazem na část protokolu z jednání před nalézacím soudem ze dne 16. 3. 2009 dokládá, že oproti žalobě sice uplatňuje nová tvrzení, ve skutečnosti se ale dají vykládat tak, že nedala informovaný souhlas k tak špatně provedenému postupu při vyšetření s tragickými následky. Stěžovatelka požadovala z hlediska rozsahu plnění i důvodu (ztížení společenského uplatnění) stále totéž, nemohlo tedy jít o nový nárok, pouze v reakci na provedené důkazy doplnila svá skutková tvrzení. Dále ústavní stížnost cituje vybraná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, podle kterých nelze bez dalšího uplatnit promlčení pouze proto, že původní skutková tvrzení účastníka nebyla zcela úplná, přičemž pro zachování skutku musí nové skutečnosti vycházet ze stejné události a alespoň do své podstaty se shodovat s původně uváděnými. 6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. 7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal. 9. Podstata posuzované ústavní stížnosti spočívá v řešení otázky, zda nárok stěžovatelky v žalobě opírající se o chybějící informovaný souhlas s vyšetřením je odlišný od nároku uplatněného u jednání soudu v březnu 2009 opírajícího se o non lege artis postup lékařů při vyšetření. Ústavní soud je obdobně jako soud odvolací a dovolací přesvědčen, že se o odlišné nároky se samostatnou povahou jedná. Přesvědčivé odůvodnění v tomto směru poskytl zejména Nejvyšší soud (srov. body 16-17 napadeného usnesení), v tomto směru se jeví vhodné ocitovat klíčovou část jeho odůvodnění: "Zatímco na základě původně vymezeného předmětu řízení měl soud zkoumat, zda byla žalobkyně řádně žalovanou informována o povaze a rizicích vyšetření (a rovněž to, zda by zdravotnický výkon podstoupila, i kdyby byla řádně informována, aniž by v takovém případě bylo významné, zda došlo k pochybení při provedení výkonu), po změně (rozšíření) skutkových tvrzení byl však povinen (rovněž) zkoumat, zda byl postup žalované v souladu s poznatky lékařské vědy bez ohledu na splnění povinnosti provést výkon s informovaným souhlasem pacientky. V prvním případě se nárok odvíjí od zásahu do práv pacienta (jeho autonomie), neboť mu nebylo umožněno svobo