II.ÚS 303/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 303/23 ze dne 11. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti LIQUIDATORS v. o. s., IČO 248 17 465, sídlem Slezská 2033/11, Praha 2, insolvenční správkyně dlužníka Oldřicha Hejhala, bytem Stará Kysibelská 640/19, Karlovy Vary, zastoupené Mgr. Pavlem Madronem, advokátem sídlem Chvalova 1696/10, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, č. j. 29 Cdo 407/2021-72, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Petera Hejhala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 1. 2023, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatelka jako insolvenční správkyně shora specifikovaného dlužníka se po vedlejším účastníkovi řízení domáhala žalobou ze dne 24. 4. 2020 v občanském soudním řízení zaplacení částky 240 000 Kč s příslušenstvím, a to jako dlužného důchodu za období od července 2018 do února 2020, kdy insolvenční soud zrušil oddlužení vedlejšího účastníka a prohlásil na jeho majetek konkurs, z titulu smlouvy o důchodu, kterou dlužník s vedlejším účastníkem uzavřeli dne 16. 3. 2016 a jíž se vedlejší účastník zavázal platit dlužníkovi důchod ve výši 12 000 Kč měsíčně po dobu trvání insolvenčního řízení dlužníka. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 28. 5. 2020, č. j. 19 C 66/2020-37, zastavil řízení a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Okresní soud vyšel, stručně řečeno, z toho, že v době podání žaloby již bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka a žalovaná pohledávka sice ještě nebyla splatnou, ale byla "očekávatelnou", a tak ji stěžovatelka mohla a měla uplatnit jejím přihlášením v tomto insolvenčním řízení. Pokud tak neučinila, meritornímu rozhodnutí bránilo ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 66/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") ve spojení s § 141a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. 10. 2020, č. j. 56 Co 141/2020-49, potvrdil usnesení okresního soudu a uložil stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi. Krajský soud se v zásadě shodl s právním názorem okresního soudu, neboť s oporou o § 2701 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), považoval důchod za opakující se peněžité plnění v konstantní výši se splatností podle předmětné smlouvy k poslednímu dni v měsíci, takže stěžovatelce nic nebránilo v jejím uplatnění postupem podle § 173 odst. 3 insolvenčního zákona, a nepostupovala-li tak, bránil zahájení samostatného řízení o této pohledávce § 140c insolvenčního zákona. 4. Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení krajského soudu dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 občanského soudního řádu vymezila tak, že rozhodnutí záviselo na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly Nevyšším soudem řešeny, a to: Lze se žalobou podanou u obecného soudu domáhat zaplacení dlužného důchodu, u něhož nastala povinnost plátce důchod uhradit až po uplynutí propadné lhůty (vymezené rozhodnutím o úpadku) k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení vedeného na majetek plátce důchodu?" a "Lze přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek plátce důchodu všechny dávky vyplývající ze smlouvy o důchodu, tedy i ty, u kterých plátci důchodu vznikne povinnost k úhradě až v budoucnu?" Toto stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud zamítl napadeným usnesením a uložil jí zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud vyložil, proč smlouvu o důchodu, byť bezúplatnou, nepovažuje pro účely § 170 písm. c) insolvenčního zákona za smlouvu darovací, přiklonil se k názoru zastávanému stěžovatelem i krajským soudem, že důchod podle smlouvy o důchodu je opakující se plnění, přičemž tento závazkový smluvní vztah má tolik předmětů plnění, kolik vznikne jednotlivých dávek, nikoliv jeden rozdělený do několika částí. Povinnost dlužníka poskytovat opakující se plnění nezaniká splněním jednotlivé dávky, ale uplynutím času (případně vymezeném i nějakou právní událostí), úhradou jednotlivé dávky zaniká toliko povinnost poskytnout jednotlivou dílčí dávku. Ve stěžovatelčině věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že platba opětujících se plnění podle předmětné smlouvy o důchodu nezávisela pouze na běhu času, ale byla podmíněna i trváním oddlužení příjemce (tj. dlužníka) plněním splátkového kalendáře. Každé dílčí opětující se plnění tedy bylo pohledávkou vázanou na odkládací podmínku ve smyslu § 548 občanského zákoníku, a proto ji dlužník jako příjemce mohl přihlásit v insolvenčním řízení vedeném na majetek vedlejšího účastníka jako plátce podle § 173 odst. 3 insolvenčního zákona. III. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí namítá 1) porušení povinnosti předložit věc velkému senátu; 2) nepředvídatelnost právního názoru Nejvyššího soudu. Tyto námitky lze přiblížit následovně: 6. Ad 1) má stěžovatelka za to, že shora prezentovaný právní názor Nejvyššího soudu je v rozporu s jeho dřívější rozhodovací praxí, zejména s rozhodnutími ze dne 25. 3. 2019, č. j. 29 Cdo 561 /2017-162, a ze dne 31. 3. 2015, č. j. 29 ICdo 62/2014-109 (publ. jako Rc 85/2015 SbSRS). Podle právního názoru vyjádřeného v těchto rozhodnutích je za podmíněnou pohledávku možno považovat takovou, jejíž vznik podmínili účastníci závazkového právního vztahu tím, že nastane skutečnost, která je jim v době, kdy činí právní jednání, neznámá a je pro ně nejistá. Zatímco podle tohoto právního názoru tak podle stěžovatelky může být podmínka ujednána pouze v rámci právního jednání smluvních stran, napadené usnesení zastává názor, že platba důchodu byla závislá na plynutí času a byla podmíněna trváním oddlužení plněním splátkového kalendáře. Podle stěžovatelky tak právnímu názoru uplatněnému v napadeném usnesení bránila dřívější judikatura, takže Nejvyšší soud nemohl vydat napadené usnesení, ale měl věc k rozhodnutí postoupit velkému senátu Nejvyššího soudu podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Stěžovatelka připomíná roli Nejvyššího soudu jako sjednocovatele judikatury a mimořádný význam této zvláštní procedury vzhledem k postavení Nejvyššího soudu jakožto nejvyšší soudní instance. 7. Ad 2) stěžovatelka v návaznosti na svou první námitku uvádí, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť očekávala, že v obdobných věcech bude Nejvyšší soud rozhodovat stejně. To se nyní nestalo, tedy napadené rozhodnutí je pro stěžovatelku překvapivé a v rozporu s § 13 občanského zákoníku. Nejvyšší soud se přitom ani řádně s argumentací stěžovatelky, která poukazovala na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nevypořádal. IV. Posouzení Ústavním soudem 8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítn