II.ÚS 303/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 303/25 ze dne 5. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2024 sp. zn. 20 Cdo 2714/2024, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. července 2024 č. j. 40 Co 313/2024-9102 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2024 č. j. 49 EXE 4263/2022-9023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a nezletilého J. M., nezletilého M. M. a Z. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením jmenoval prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhému vedlejšímu účastníkovi, nezletilým dětem (dále jen "nezletilí"), jako oprávněným podle § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), opatrovníkem k zastupování v řízení o návrhu stěžovatele jako povinného (otce oprávněných) na částečné zastavení exekuce ze dne 8. 4. 2024 město X. 3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu potvrdil. 4. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal Nejvyšší soud na to, že podle § 30 odst. 1 z. ř. s. není dovolání přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. V posuzované věci je exekuce vedena ve věci výživného pro nezletilé děti, kterou upravuje hlava pátá část druhá z. ř. s. (§ 511 a násl. z. ř. s.), a nejde přitom o žádnou z výjimek taxativně vymezených v § 30 odst. 1 z. ř. s. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud v předmětné věci nesprávně posoudil otázku přípustnosti jeho dovolání, když dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Výklad nepřípustnosti dovolání proti napadenému usnesení krajského soudu je podle stěžovatele extenzivní. Tímto výkladem dochází k situaci, že stěžovatel ani jeho nezletilé děti, jejichž je zákonným zástupcem, nemohou reálně využít zákonné prostředky na obranu před rozhodnutím státní moci o nevhodné osobě kolizního opatrovníka nezletilých, který má vystupovat jako ochránce jejich nejlepších zájmů a nikoli "jako formální osoba bez určení osobní odpovědnosti". Opatrovníkem byla ustanovena samosprávná jednotka (město X), která navíc výkon opatrovnické činnosti neprovádí prostřednictvím svých zaměstnanců, ale prostřednictvím zvoleného advokáta. Stěžovatel zdůrazňuje, že ve svém dovolání proti usnesení krajského soudu nebrojil proti rozhodnutí exekučního soudu ve věci samé, ale proti druhostupňovému rozhodnutí soudu o ustanovení opatrovníka nezletilým dětem. Proto Nejvyššímu soudu předložil k vyřešení otázky související se jmenováním opatrovníka podle § 469 odst. l z. ř. s. 6. Stěžovatel poukazuje na to, že podle 469 odst. l z. ř. s. je kolizním opatrovníkem nezletilých dětí jmenován zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí. V předmětné věci okresní jmenoval opatrovníkem nezletilých město X a krajský soud uvedené usnesení okresního soudu potvrdil. Tímto postupem soudy znemožnily stěžovateli i nezletilým dětem bránit se ve správním řízení proti činnosti takto ustanoveného opatrovníka, která podle stěžovatele směřuje proti nejlepším zájmům dítěte, neboť fakticky výkon opatrovníka provádí formálně obcí zvolený advokát. Takto nastalá situace je v rozporu se smyslem činnosti kolizního opatrovníka a nejlepším zájmem dítěte. Předmětem podaného dovolání bylo právě vyřešení této situace a přijetí stanoviska k výkladu § 469 odst. l z. ř. s. Nejvyšším soudem. V takovémto případě je dovolání podle stěžovatele přípustné a Nejvyšší soud měl otázky nastolené dovoláním vyřešit. 7. Podle stěžovatele je nepřípustné a protiústavní, aby obecné soudy jmenovaly nezletilým dětem v exekučním řízení ve smyslu § 469 odst. l z. ř. s. kolizním opatrovníkem samosprávnou jednotku - obec, v daném případě město X. Tato samosprávná jednotka pak pověřila zastoupením advokáta, "aniž by byl prováděn výkon opatrovnické činnosti". Podle stěžovatele jde o zjevné a účelové obcházení zákona. Jmenování opatrovníka nezletilým dětem se tak stane pouze formálním úkonem a opatrovnická činnost není vykonávána v nejlepším zájmu dětí. Odmítl-li Nejvyšší soud v napadeném usnesení tyto nastolené otázky řešit z důvodu nepřípustnosti dovolání, je tím podle stěžovatele dovršena protiústavnost celého řízení o ustanovení opatrovníka nezletilým dětem k hájení jejich nejlepšího zájmu. Pokud totiž orgány sociálně-právní ochrany dětí byly zřízeny zákonem k výkonu opatrovnické činnosti nezletilých dětí a ochraně jejich nejlepšího zájmu, pak nelze jmenovat do funkce opatrovníka obec jako samosprávnou jednotku, která navíc k jejímu zastupování pověří advokáta. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 9. Ve vztahu k napadeným usnesením okresního soudu a krajského soudu je ústavní stížnost podaná opožděně (viz sub 18). IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 12. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu s