II.ÚS 3039/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3039/24 ze dne 5. 2. 2026 Povinnost soudu vypořádat námitky oběti sexuálního násilí o nesprávné kvalifikaci skutku a věcné nepříslušnosti soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Michalem Marčišinem, advokátem, sídlem Gočárova třída 1013, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 18. července 2024 č. j. 14 To 109/2024-596, rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. května 2024 č. j. 2 T 35/2024-561, vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. února 2024 č. j. 2 KZN 301/2024-13, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově ze dne 22. prosince 2023 č. j. ZT 29/2023-77 a vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, územního odboru Pelhřimov ze dne 12. prosince 2023 č. j. KRPJ-84417-210/TČ-2022-161771-MD, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, Okresního soudu v Pelhřimově, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, územního odboru Pelhřimov, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 18. července 2024 č. j. 14 To 109/2024-596 a rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. května 2024 č. j. 2 T 35/2024-561 bylo porušeno ústavní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 18. července 2024 č. j. 14 To 109/2024-596 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. května 2024 č. j. 2 T 35/2024-561 se zamítá. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 35/2024 vyplývá, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, územního odboru Pelhřimov (dále jen "policejní orgán") ze dne 15. 3. 2023 č. j. KRPJ-84417-125/TČ-2022-161771-MD bylo zahájeno trestní stíhání B. A. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "obžalovaný") pro podezření ze spáchání čtyř skutků, jimiž měl naplnit znaky zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 a 3 písm. a) trestního zákoníku. Uvedené skutky spočívaly, stručně řečeno, v tom, že obžalovaný prováděl různé sexuální aktivity s nezletilou stěžovatelkou (nevlastní dcerou), ač si byl vědom, že jí ještě nebylo 15 let. Několikrát přitom zneužil jejího závislého postavení na něm a k pohlavnímu styku ji přiměl. 3. Jelikož stěžovatelka nesouhlasila s názorem policejního orgánu na právní kvalifikaci daného jednání, obrátila se na Okresní státní zastupitelství v Pelhřimově (dále jen "okresní státní zastupitelství") s žádostí o přezkum postupu policejního orgánu. Tuto žádost okresní státní zastupitelství shledalo napadeným vyrozuměním nedůvodnou. Z doposud provedených důkazů (včetně výpovědi stěžovatelky) nebylo možné usuzovat na naplnění znaků přísnější skutkové podstaty. Zejména nelze prokázat, že by předmětná trestná činnost byla výlučnou příčinou posttraumatické stresové poruchy. V životě poškozené bylo přítomno více patologických jevů (např. vztah s matkou nebo nedostatečná odborná pomoc). S právní kvalifikací zvolenou policejním orgánem se tedy státní zastupitelství ztotožnilo. 4. Stěžovatelka následně podala podnět k výkonu dohledu, který Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajské státní zastupitelství") shledalo napadeným vyrozuměním nedůvodným. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnilo s názory okresního státního zastupitelství. 5. Dne 14. 3. 2024 byla na obžalovaného podána obžaloba, která se v podstatných rysech shodovala s uvedeným usnesením o zahájení trestního stíhání [jednání obžalovaného bylo ještě navíc kvalifikováno jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku]. O této obžalobě rozhodl okresní soud napadeným rozsudkem tak, že shledal obžalovaného vinným ze spáchání uvedených trestných činů, za což jej odsoudil k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Zároveň mu uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 600 000 Kč. Obžalovaný v hlavním líčení prohlásil svou vinu, a tudíž bylo upuštěno od dalšího dokazování. Při úvahách o přiměřeném trestu soud zohlednil prohlášení viny a ochotu nahradit způsobenou nemajetkovou újmu. Z přitěžujících okolností vyzdvihl množství spáchaných trestných činů, dlouhodobost páchání a následky, které jednání zanechalo na poškozené. Nebylo však prokázáno způsobení posttraumatické stresové poruchy. Z takto vysoké míry škodlivosti jeho jednání soud dovodil, že na obžalovaného již nelze působit výchovným trestem. Vzhledem k polehčujícím okolnostem však soud zvolil trest v dolní polovině trestní sazby (2 až 10 let). 6. Proti rozsudku okresního soudu podal obžalovaný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Krajský soud se přitom ztotožnil s úvahami odsuzujícího rozsudku ohledně uloženého trestu. Obžalovanému přitěžuje více okolností, včetně negativních dlouhodobých následků v životě poškozené. Uložený trest je třeba spíše považovat za mírný, avšak krajský soud jej nemohl pro absenci odvolání státního zástupce zpřísnit. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka namítá, že okresní soud nebyl v dané věci věcně příslušný. Stěžovatelka od počátku upozorňovala na nesprávnou právní kvalifikaci jednání, pro které se trestní řízení vedlo. Stěžovatelčinu argumentaci však orgány činné v trestním řízení buď ignorovaly, nebo bagatelizovaly. Nejprve stěžovatelka uvádí, že na základě provedeného dokazování (zejména znaleckého posudku) bylo prokázáno, že v důsledku jednání obžalovaného utrpěla těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku (ta se projevovala zejména sebepoškozováním, dvěma pokusy o sebevraždu, nespavostí, poruchami příjmu potravy, tzv. flashbacky, plačtivostí, zneužíváním návykových látek atd.). Jen díky odborné pomoci a podpoře partnera došlo od té doby k jistému zlepšení. Přesto popsané projevy trvají už několik let (od roku 2021). Charakteristika újmy je právní otázkou. V obdobných případech je v judikatuře Nejvyššího soudu popsaná újma brána jako těžká újma na zdraví. Podle téže judikatury je nerozhodné, že ke vzniku této újmy mohla přispět i další okolnost (např. dlouhodobě neutěšená rodinná situace). 8. Dále stěžovatelka namítá, že jednání obžalovaného mělo být kvalifikováno jako znásilnění. Některé skutky měly soudy hodnotit jako zneužití bezbrannosti, jiné jako užití násilí. Stěžovatelka k pojmu bezbrannosti poukazuje na obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, jejíž závěry orgány činné v trestním řízení nerespektovaly. Stěžovatelka se nacházela přesně v takové situaci, jakou vymezuje Nejvyšší soud jako bezbrannost. Vzhledem ke svému postavení a rodinným poměrům (matka od rodiny odešla a nechala děti v moci obžalovaného) neměla reálně možnost účinné obrany proti nátlaku obžalovaného, sahajícího často z pozice autority k fyzickému násilí vůči všem členům rodiny. Omezené možnosti stěžovatelčiny obrany potvrdil i znalecký posudek. Kvalifikace jednání obžalovaného jako "pouhé" zneužití stěžovatelčiny závislosti není proto v dané věci příhodné. Stěžovatelka přitom od začátku popisuje, že při první vynucené souloži byla zcela pasivní ("zdřevěnělá"; odborně jde o tzv. disociativní stupor), což Nejvyšší soud popisuje jako stav bezbrannosti. 9. Všechny výše uvedené skutečnosti mají vliv nejen na právní kvalifikaci jednání obžalovaného, nýbrž i na věcnou příslušnost soudu, a tedy práva na zákonného soudce, které Ústavní soud chápe jako neodmyslitelnou součást spravedlivého procesu.