II.ÚS 3040/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3040/23 ze dne 17. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STRIVIUS, s.r.o., sídlem Holušická 2221/3, Chodov, Praha, zastoupené Mgr. Lukášem Pechem, advokátem, sídlem Široká 117/22, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. září 2023 č. j. 6 Afs 179/2022-39 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2022 č. j. 6 Af 21/2020-71, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 15. 11. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Finanční úřad pro hlavní město Prahu vydal dne 2. 7. 2018 platební výměry, kterými byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty, neboť stěžovatelka neprokázala nárok na odpočet daně. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 30. 3. 2020 č. j. 12535/20/5300-21442-809464, platební výměry změnilo tak, že z výroku vypustilo slova "podle pomůcek", v ostatním výměry potvrdilo. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 22. 7. 2022 č. j. 6 Af 21/2020-71. Stěžovatelčinu kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 13. 9. 2023 č. j. 6 Afs 179/2022-39. Správní soudy mj. nesouhlasily s námitkou stěžovatelky, že vypuštění části výroku "podle pomůcek" mělo negativní vliv na její procesní obranu, ani s námitkou nesprávnosti závěru, že stěžovatelka neprokázala, že nemá k dispozici doklady k výpočtu daně z důvodu zadržení jednatele a jeho umístění do vazby a zajištění dokladů Policií ČR. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva garantovaná v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Domnívá se, že v důsledku vypuštění části výroku "podle pomůcek" se změnil charakter rozhodnutí, čímž stěžovatelce bylo znemožněno řádně hájit svá práva v řízení. Zásah do ústavně garantovaných práv spatřuje také v tom, že jí bylo bráněno získat důkazy, které by jí pomohly se bránit v daňovém řízení. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1133/23). Ústavní soud ústavněprávně relevantní exces v nynějším případě neshledal. Námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou pokračující polemikou se správními soudy v otázkách, s nimiž se dostatečným způsobem vypořádaly. K námitce týkající se vypuštění části výroku správní soudy uvedly, že stěžovatelka byla v odvolacím řízení včas upozorněna na pochybení správce daně a v této souvislosti byla vyzvána k vyjádření. Měla tedy možnost procesní obranu změnit tak, aby odpovídala skutečné podstatě napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka navíc ani v řízení před správními soudy nenastínila, jak jinak by odvolací argumentaci pojala. K námitce týkající se možnosti získat důkazy správní soudy uvedly, že stěžovatelka neprokázala, že učinila právně relevantní kroky k získání dokumentů (např. žádost o vrácení dle § 78 odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, nebo alespoň jejich kopií dle § 65 odst. 1 trestního řádu). Oba citované závěry jsou zcela srozumitelné a logické. Ústavní soud proto konstatuje, že zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelky neshledal. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024 Jan Svatoň v. r. předseda senátu