II.ÚS 3044/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3044/22 ze dne 2. 5. 2023 N 77/118 SbNU 37 Důkladné prověření a pečlivé vyhodnocení jediného usvědčujícího přímého důkazu v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného JUDr. Blankou Dalibovou, advokátkou, sídlem Klusáčkova 12, Týnec nad Sázavou, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 1. 2022 č. j. 1 T 206/2021-250, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 2. 2022 č. j. 1 T 206/2021-264, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022 č. j. 11 To 90/2022-275 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022 č. j. 6 Tdo 661/2022-326, za účasti Okresního soudu v Benešově, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Okresního státní zastupitelství v Benešově a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 1. 2022 č. j. 1 T 206/2021-250, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 2. 2022 č. j. 1 T 206/2021-264, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022 č. j. 11 To 90/2022-275 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022 č. j. 6 Tdo 661/2022-326 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, kterými byl uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Je přesvědčen, že obecné soudy provedly a zhodnotily důkazy v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, a porušily tak jeho právo na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo a presumpci nevinny. 2. Z ústavní stížnosti, přiložených soudních rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 1 T 206/2021 zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti. 3. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově byl stěžovatel uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a b) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let. U trestu se jednalo o trest souhrnný, neboť nalézací soud zohlednil i předtím uložený (ale ještě nevykonaný) trest z jiné trestné činnosti (přechovávání omamné a psychotropní látky). Tato skutečnost nemá nicméně na posouzení ústavní stížnosti žádný dopad. 4. Značná část příběhu, kvůli kterému stěžovatel skončil před trestním soudem, sporná není. Vše začalo hádkou stěžovatele s jeho (tehdejší) přítelkyní, odehrávající se na jim pronajatém statku. Přítelkyně přivolala k řešení konfliktu policii. Na místo dorazila dvoučlenná policejní hlídka, s níž však stěžovatel odmítl cokoliv řešit (žádný konflikt dle něj nenastal). Policisté na statku dále přetrvávali, jednali s přítelkyní a snažili se přesvědčit stěžovatele ke spolupráci. Vše vyvrcholilo tím, že stěžovatel od hlídky, nacházející se v daný okamžik na dvoře usedlosti, odešel a vstoupil do dveří jednoho z přízemních bytů nacházejícího se na straně dvora. Ze dveří vyběhl pes stěžovatele jménem H. a bezprostředně zaútočil na jednoho z policistů (dále jako "policista A") a zakousl se mu do bérce. Pustil jej po pár vteřinách poté, co druhý z policistů (dále jako "policista B") proti psovi použil služební zbraň (pro úplnost: pes byl jen škrábnut a přežil). Léčení a následná pracovní neschopnost policisty "A" trvaly zhruba tři týdny. 5. Zásadní rozdíl spočívá v interpretaci událostí předcházejících útoku psa. Policisté v roli svědků tvrdili, že psa na ně stěžovatel se slovy "vem si je" poštval. Oproti tomu stěžovatel trval na tom, že nic takového neřekl a o psovi za dveřmi nevěděl, bez jeho vědomí jej tam umístila přítelkyně. Nezvladatelný H. mu po otevření dveří proklouzl mezi nohama, a ačkoliv na něj volal "vrať se", policistu bohužel kousl. Šlo však celkově "jen" o nešťastnou náhodu. Tuto verzi podpořila také přítelkyně. Stěžovatel plně uznal (civilněprávní) odpovědnost za chování psa a uhradil veškeré škody související s následky útoku včetně dohody o odškodnění s policistou "A", trestněprávní obvinění nicméně odmítl. 6. Nalézací soud se v napadeném rozsudku jednoznačně přiklonil k průběhu skutkového děje předloženého policisty. Vycházel v podstatě výhradně ze svědectví zúčastněných osob. Zatímco tvrzení stěžovatele a jeho přítelkyně označil za nevěrohodná a vycházející ze snahy vyhnout se trestní odpovědnosti, o pravdivosti výpovědí policistů nepochyboval, neboť podle něj neměli žádný důvod lhát, navíc by se vystavili postihu za křivou výpověď. Policisté sice v přípravném řízení vypovídali odlišně zejména ohledně vzdálenosti mezi nimi a dveřmi, ze kterých vyběhl pes, tyto nesrovnalosti je nicméně podle rozsudku možné pochopit za situace, kdy byli policisté na místě poprvé a incident se odehrál velmi rychle. Okresní soud v Benešově vyslovil přesvědčení, že též s ohledem na osobnost stěžovatele bylo jeho jednání vědomé a poštvání H. na policisty předem zvoleným vyústěním konfliktu. Stěžovatel použil psa jako zbraň a byl přinejmenším v nepřímém úmyslu srozuměn s tím, že pes může policisty pokousat. 7. V odvolání stěžovatel poukazoval především na vadný průběh dokazování a z něj nesprávně učiněné skutkové a právní závěry. Zdůraznil rozpory ve výpovědích obou policistů, se kterými se nalézací soud nedostatečně vypořádal. Zároveň soud výpovědi týkající se incidentu nehodnotil v souvislosti s ostatními skutečnostmi (vzdálenost dveří od policistů, viditelnost dveří kvůli síle stěny atd.), které dokládal k odvolání přiloženými fotografiemi. Ty potvrzují, že policisté nemohli žádný jeho výrok slyšet. Stěžovatel také předložil potvrzení od cvičitele psů, že H. je nezvladatelný a neposlouchá žádné pokyny, takže by nemělo žádný smysl jej instruovat příkazem "vem si je". Odsouzení podle stěžovatele vycházelo pouze z přesvědčení soudu, nikoliv z provedených důkazů. Odvolací soud námitky stěžovatele odmítl a závěry soudu prvního stupně označil za správné a logické. Důkazy fotografiemi považoval za irelevantní, protože policisté se shodli na tom, že před útokem stáli ve dvoře a následovali stěžovatele. Úmysl poštvat na policisty psa bezesporu plně odpovídal záměru stěžovatele s policisty nijak nekomunikovat. Jestliže by pes unikl náhodou, měl se jej stěžovatel snažit nějak přivolat, což podle policistů neučinil, místo toho odešel a o incident na dvoře se nezajímal. 8. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Neshledal extrémní ani zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Policisté v naprosté obsahové shodě a bez pochybností potvrdili, že stěžovatel na ně psa poštval. Na rozdíl od stěžovatele a jeho tehdejší přítelkyně neměli žádný důvod mluvit nepravdu. Námitka stěžovatele o nezpůsobilosti psa jako zbraně kvůli jeho neovladatelnosti neobstojí. Naopak, jestliže si byl stěžovatel nevypočitatelnosti psa vědom, pak při úmyslném vypuštění musel předpokládat, že na policisty zaútočí a pokouše je. II. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel zdůrazňuje, že závěr o vině obecné soudy založily na jediném přímém důkazu, a to výpovědích obou policistů. Naopak on a jeho přítelkyně trvali na jiném průběhu událostí, šlo tak o klasický případ situace "tvrzení proti tvrzení". Soudy nepochybovaly o nestrannosti policistů, přestože těch se podoba průběhu incidentu bezprostředně dotýkala. Pokud by totiž pokousání policisty "A" bylo způsobeno nešťastnou náhodou, mohlo by to mít dopad na posuzování následných kroků policistů (použití služební zbraně, povolání zásahové jednotky a vrtulníku na místo incidentu). Hodnocení výpovědí policistů a přítelkyně bylo jednostranné v neprospěch stěžovatele - pokud některá část výpovědi podporovala obhajobu (např. tvrzení policistů, že žádný štěkot psa neslyšeli), byla opominuta, jestliže podporovala obžalobu, byla brána za věrohodnou (např. tvrzení přítelkyně, že psa štěkat slyšela). Obecné soudy se nezabývaly ani protiklady ve výpovědích policistů, příkladem je odlišné určení okamžiku, v který měl stěžovatel dát psovi pokyn k útoku. Celkově tak obecné soudy při hodnocení výpovědí nepřihlédly k závěrům nálezu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853), podle kterého není možné přikládat vyšší váhu výpovědím policistům oproti "běžným" jednotlivcům. 10. Excesu se obecné soudy dopustily také při hodnocení dalších důkazů. Ačkoliv byl k dispozici kamerový záznam z incidentu, v odůvodnění rozhodnutí se s ním nalézací soud nijak nevypořádal. Odvolací soud dokonce průběh děje vyložil v rozporu nejen s daným záznamem, ale rovněž s fotografiemi,