II.ÚS 3045/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3045/23 ze dne 20. 11. 2024 Ochrana vlastnického práva vlastníků nemovitostí s nedostatečným přístupem prostřednictvím zřízení věcného břemene nezbytné cesty   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek D. F. a J. F., zastoupených JUDr. Arturem Ostrým, advokátem, se sídlem v Praze, Arbesovo náměstí 257/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2023 č. j. 22 Cdo 3012/2022-1160 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2022 č. j. 19 Co 174/2021-1110, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Kutné Hoře a P. L., zastoupené JUDr. Lukášem Klicperou, advokátem, se sídlem v Praze, Uruguayská 380/17, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023 č. j. 22 Cdo 3012/2022-1160 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022 č. j. 19 Co 174/2021-1110 byla porušena práva stěžovatelek, chráněná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění: I. Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatelky tvrdí, že shora citovanými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jejich základní práva, konkrétně právo na řádný proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 Listiny a právo na právní slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. V žalobě, podané k Okresnímu soudu v Kutné Hoře, žalobce L. F., právní předchůdce stěžovatelek, požadoval zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti přes pozemek parc. č. X1 v k. ú. Ř., ve vlastnictví žalované P. L. (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem), jakožto pozemku služebného, a to ve prospěch pozemku parc. č. X2, k. ú. Ř. ve vlastnictví žalobce - nyní stěžovatelek, jakožto panujícího pozemku, a to v rozsahu stanoveném v geometrickém plánu č. XXX zpracovaném Ing. Stanislavem Kutálkem, CSc., a schváleném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kutná Hora dne 1. 4. 2020. 3. Žalobce uvedl, že na jeho nemovitostech nelze hospodařit či je jinak řádně užívat proto, že pozemky nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou. Jediná přístupová vede přes pozemek vedlejší účastnice, kde jsou viditelné výrazně vyježděné koleje, jež vznikly využíváním tohoto pozemku vlastníky sousedících pozemků jakožto cesty po desítky let. Předchozí vlastník tohoto pozemku umožňoval žalobci a jeho právním předchůdcům (jakož i ostatním sousedům) užívání svého pozemku coby cesty, a to bez jakýchkoliv sporů, nicméně vedlejší účastnice se v průběhu doby, kdy vlastní daný pozemek, snaží neustále bránit užívání jejího pozemku jakožto cesty všemožnými prostředky, např. závorou. 4. Žalobce přitom se svojí manželkou (jednou ze současných stěžovatelek) D. F. stavbu trvale obýval. V průběhu odvolacího řízení žalobce vážně onemocněl, a nakonec zemřel, přičemž vedlejší účastnice prý bránila v užívání předmětné cesty i zdravotnímu personálu a záchranné službě, v důsledku čehož musel být automobil záchranné služby zaparkován před cestou a žalobce byl záchranáři přenesen na nosítkách. V návaznosti na to bylo vedeno proti vedlejší účastnici trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci. V současné době stavbu trvale obývá pouze stěžovatelka D. F., která je opět nucena veškeré věci nezbytné k užívání svých pozemků (například topivo na zimu) dopravovat do stavby ručně (nikoliv automobilem), což je pro ni enormně fyzicky náročné a z hlediska jejího věku dlouhodobě neudržitelné. 5. V průběhu soudního řízení před soudem prvního stupně bylo vedeno zejména dokazování k otázce, zda je předmětný pozemek vedlejší účastnice lesním pozemkem či nikoliv. Vedlejší účastnice tvrdila, že jde o lesní pozemek, což dokládala rozhodnutím Městského úřadu v Kutné Hoře, odbor životního prostředí, ze dne 14. 12. 2015, č. j. MKH/079997/2015. Nicméně s ohledem na skutečnost, že toto rozhodnutí bylo v průběhu řízení před soudem prvního stupně pravomocně zrušeno nadřízenými správními orgány (Krajským úřadem Středočeského kraje a Ministerstvem zemědělství), rozhodl se soud prvního stupně posoudit tuto otázku sám, a zejména na základě provedeného místního šetření dospěl k závěru, že se jedná o lesní pozemek, v důsledku čehož dle názoru soudu prvního stupně nelze bez souhlasu vedlejší účastnice zřídit na jejím pozemku služebnost cesty ve prospěch původního žalobce, nyní pozemku stěžovatelek. 6. Dále soud prvního stupně uvedl, že žalobce údajně jednal hrubě nedbale, když se konstruktivně nepokusil o zajištění přístupu ke svým pozemkům, a tím, že odmítl nabídku vedlejší účastnice, se možnosti zajištění přístupu vzdal. Tudíž nelze nezbytnou cestu zřídit i s odkazem na § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, tj. žalobce si dle něj způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti. Soud tedy žalobu zamítl a uložil žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení, a to ve výši 38 425 Kč pro žalovanou a ve výši 45 906,31 Kč České republice, spolu s poplatkem za návrh ve výši 10 000 Kč. 7. Dne 26. 5. 2022 vydal Krajský soud v Praze rozsudek č. j. 19 Co 174/2021-1110, kterým rozhodl o odvolání žalobce L. F. proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře tak, že povinnost týkající se nákladů řízení, v tomto rozsudku vyslovená, se ukládá oběma žalobkyním společně a nerozdílně; jinak rozsudek potvrdil a stanovil žalobkyním povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 16 456 Kč. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom směru, že si žalobce způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti, avšak (podle stěžovatelek zcela překvapivě, aniž by poučil odpovídajícím způsobem žalobce anebo v tomto směru prováděl jakékoliv dokazování) dospěl až v rozhodnutí k závěru, že nezbytnou cestu nelze zřídit ve prospěch žalobce rovněž z důvodu, že vzdálenost, kterou musí žalobce překonat z veřejné cesty na pozemky činí kolem 125 metrů (aniž by prý jakkoliv uváděl, jak k této vzdálenosti dospěl), tudíž dle jeho přesvědčení žalobce ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku žádá o zřízení nezbytné cesty jen za účelem pohodlnějšího spojení, neboť citovaná vzdálenost není dle odvolacího soudu natolik zásadní, aby bylo možno uzavřít, že užívání pozemků znemožňuje nebo značně ztěžuje. 8. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023 č. j. 22 Cdo 3012/2022-1160 pak bylo odmítnuto také dovolání stěžovatelek v dané věci. II. Argumentace stěžovatelek 9. Stěžovatelky v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedly, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť s odlišným právním názorem odvolacího soudu (potažmo s odlišným právním posouzením zřízení nezbytné cesty pro účely pohodlnějšího spojení) se seznámily až při četbě rozhodnutí (nikoliv v rámci samotného odvolacího řízení), a neměly tak možnost se k tomuto odchylnému právnímu názoru jakkoliv vyjádřit, ani předložit důkazy, které takové zjištění vyvracejí. 10. Odvolací soud ani neuvedl, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že vzdálenost mezi veřejnou cestou a pozemkem činí kolem 125 metrů, ačkoliv na základě této skutečnosti založil stěžejní závěr, že ve prospěch pozemku stěžovatelek nelze zřídit nezbytnou cestu k tíži pozemku vedlejší účastnice, neboť žalobce požaduje zřízením nezbytné cesty pouze pohodlnější spojení. 11. Stěžovatelky jsou rovněž přesvědčeny, že odvolací soud nesplnil také povinnost řádně své rozhodnuttí odůvodnit, když se zejména nevypořádal s námitkou žalobce vznesenou na jednání před odvolacím soudem konaném dne 11. 11. 2021 v tom směru, že i kdyby pozemek byl skutečně lesním pozemkem, a i kdyby skutečně nebylo možné na lesním pozemku zřídit služebnost cesty, jak žalobce navrhoval v rámci své žaloby, není soud vázán v tomto typu řízení jeho návrhem (resp. návrhem formy nezbytné cesty) a je tedy oprávněn, jsou-li k tomu splněny další zákonné podmínky, zřídit nezbytnou cestu ve prospěch žalobce jiným způsobem než navrhoval žalobce - tj. nikoliv ve formě služebnosti, ale například ve formě obligačního práva. 12. Stěžovatelky jsou toho názoru, že pozemek vedlejší účastnice není právně ani fakticky lesním pozemkem, zejména proto, že na něm nejsou lesní porosty a předmětná cesta neslouží k obhospodařování lesa, ale pouze jakožto přístupová cesta k přilehlým stavbám a jejich zahradám. Předmětná cesta neslouží k obhospodařování žádného lesa, ale jako přístupová komunikace, nemá z obou stran údajný "les", avšak pouze ze strany jedné, přičemž z druhé strany pokračuje těsně vedle několika staveb. Účelem předmětného ustanovení § 20 lesního zákona, které zakazuje stání a jízdu motorovými vozidly lesem, je přitom ochrana lesa, fauny a flóry v něm se nacházející. Zřízení nezbytné