II.ÚS 3054/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3054/24 ze dne 12. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Arcibiskupství pražského, sídlem Hradčanské náměstí 56/16, Praha 1 - Hradčany, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2024 č. j. 28 Cdo 1394/2024-222, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2024 č. j. 23 Co 245/2023-189 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. února 2023 č. j. 15 C 81/2021-125, ve znění opravného usnesení ze dne 11. října 2023 č. j. 15 C 81/2021-156, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se podanou žalobou domáhal po vedlejší účastnici jako žalované určení, že je výlučným vlastníkem pozemků p. č. 356/4 a 358/15 v k. ú. Cholupice (dále jen "předmětné pozemky"), neboť v katastru nemovitostí je veden duplicitní zápis vlastnictví, jednak pro stěžovatele, jednak pro vedlejší účastnici jako žalovanou. Stěžovatel tvrdil, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyl ex lege podle § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb." nebo "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi"), přičemž je vyloučeno, aby výlučným vlastníkem jedné věci byly zároveň dvě odlišné osoby. Vedlejší účastnice je vedena v katastru nemovitostí jako vlastník neoprávněně. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. a existencí duplicitního zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům. 3. V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ve znění opravného usnesení (dále jen "rozsudek obvodního soudu") byla žaloba o určení, že stěžovatel je výlučným vlastníkem předmětných pozemků v k. ú. Cholupice zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Obvodní soud sice shledal, že s ohledem na duplicitu zápisu má stěžovatel na požadovaném určení naléhavý právní zájem, žaloba však není důvodná, neboť nejsou naplněny všechny kumulativně stanovené podmínky uvedené v § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. Podle obvodního soudu stěžovatel neprokázal podmínku nepřetržité evidence vlastnictví předmětných nemovitostí, tj. kontinuitu zápisu a evidence vlastnického práva stěžovatele. Naopak v řízení bylo prokázáno, že evidence vlastnického práva stěžovatele byla zrušena na základě aktů orgánů veřejné moci z rozhodného období, kdy došlo ke zrušení evidence vlastnického práva stěžovatele, o čemž svědčí skutečnost, že vlastnictví stěžovatele bylo znovu zapsáno až v roce 2008, když v mezidobí se vlastníkem předmětných nemovitostí stal stát na základě předmětných aktů státu. 4. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soud potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že v dané věci nejsou naplněny podmínky § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., a stěžovatel se nemůže úspěšně dovolávat toho, že na něj vlastnické právo přešlo ze zákona. Městský soud konstatoval, že § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., se vztahuje na ty případy, kdy přechod vlastnického práva k původnímu majetku oprávněné osoby na stát nebyl formálně dokončen, a vlastnické právo bylo po celé rozhodné období evidováno ve prospěch oprávněné osoby. Z důvodové zprávy vyplývá, že smyslem a účelem zákonného ustanovení je nadále nezpochybňovat vlastnické právo dosud svědčící oprávněné osobě v souladu se zásadou, že po účinnosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi nelze dovršovat majetkovou perzekuci církví a náboženských společností z let 1948 až 1989. Z § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. nelze dovodit, že rozhodný je stav zápisu vlastnického práva ke dni účinnosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Samotná skutečnost, že ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., tj. ke dni 1. 1. 2013, byl stěžovatel uveden v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků na základě zápisu z roku 2007, tak nemůže mít ten následek, že stěžovatel je vlastníkem předmětných pozemků na základě § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. Městský soud současně poukázal na to, že v předmětné věci rozhodl meritorně shodně jako jiný senát tohoto soudu rozsudkem ze dne 9. 8. 2023 č. j. 72 Co 96/2023-224, když uvedená věc se v podstatných znacích shoduje s posuzovanou věcí (§ 13 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník). Městský soud zde rovněž dospěl k závěru, že k naplnění podmínek § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. může dojít jen v případě, kdy vlastnické právo příslušné právnické osoby bylo, zpravidla po celé rozhodné období, evidováno v její prospěch a neměla proto důvod uplatňovat výzvu na vydání věci. 5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Vyšel-li městský soud ze zjištění, že předmětné pozemky (včetně jejich držby) byly stěžovateli odňaty na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy [případný restituční důvod podle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] s tím, že změna vlastnictví byla v evidenci nemovitostí registrována od roku 1979 a pozemky jsou aktuálně evidovány (na podkladě návrhů stěžovatele z let 2007 a 2008) v duplicitním vlastnictví účastníků řízení, přičemž dovodil, že v posuzovaném případě nejsou naplněny předpoklady nevyvratitelné právní domněnky nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem stěžovatelem podle § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., neodchýlil se tím od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na které dovolací soud neshledal důvod cokoli měnit. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že si je vědom aktuálního usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 1412/24 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým byla odmítnuta jeho ústavní stížnost, kterou podával ve skutkově i právně podobné, nikoliv však totožné věci. Stěžovatel poukazuje na to, že vždy je však nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 1703/09 (N 196/67 SbNU 531). Stěžovatel již v řízení před obvodním soudem poukazoval na to, že stejně jako předmětné pozemky vznikly z původního pozemku pozemkového katastru (dále jen "PK"), vznikl z něj i pozemek katastru nemovitostí (dále jen "KN") p. č. 357/5. Také u tohoto pozemku existoval duplicitní zápis vlastnického práva stěžovatele a vedlejší účastnice v katastru nemovitostí. Z uvedeného stěžovatel dovozuje následující závěr: Protože stát uznává a nezpochybňuje, že je to stěžovatel, kdo je původním vlastníkem původního pozemku PK a že k tomuto pozemku stát nemá konkrétní nabývací titul, pak je duplicitní spoluvlastnictví státu a stěžovatele vedené u pozemků pocházejících z původního pozemku PK chybou evidence, kterou má stát v úmyslu odstranit stejně, jako tak učinil ve vztahu k pozemku KN p. č. 357/5. Stěžovatel dodává, že jako vlastník předmětných pozemků se nejen cítil, ale i tak jednal, když např. za předmětné pozemky setrvale platil daň z nemovitostí. Ani proti tomu vedlejší účastnice (popř. jiná organizační složka státu) nic nenamítala. 7. Podle stěžovatele zde platí, že primárně a) postupem vedlejší účastnice, která ohledně pozemku KN p. č. 357/5 jako součásti původního pozemku PK uznala výhradní vlastnické právo stěžovatele, b) a vyjádřením Katastrálního pracoviště Praha, že k pozemku KN p. č. 357/5 jakožto součásti původního pozemku PK neeviduje ve sbírce lis