II.ÚS 3055/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3055/23 ze dne 20. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti Cihelna Entertainment Complex s. r. o., sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené Mgr. Romanem Macháčkem, advokátem, sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2023 sp. zn. MSPH 78 INS 8189/2021, kterým byla potvrzena volba zástupce věřitelů, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti Immovision Praha s. r. o., sídlem Panská 890/7, Praha 1 - Nové Město, a 2. obchodní společnosti Hart & Partners, v. o. s., sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, insolvenční správkyně stěžovatelky, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Současně stěžovatelka žádá o přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu, a to "vzhledem k probíhajícímu insolvenčnímu řízení". 3. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a insolvenčního rejstříku se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. 4. 2023 č. j. MSPH 78 INS 8189/2021-A-84 ve znění usnesení ze dne 27. 4. 2023 č. j. MSPH 78 INS 8189/2021-A-86 (mj.) zjistil stěžovatelčin úpadek (výrok I) a na její majetek prohlásil konkurs (výrok II) s tím, že jde o konkurs nepatrný (výrok IV), a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Jiřího Prokopa (výrok III). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2023 č. j. 4 VSPH 560/2023-A-104 usnesení městského soudu ve výrocích I, II a III výroku potvrdil a její odvolání proti výroku IV výroku odmítl. 4. Na první schůzi věřitelů, která se konala dne 19. 9. 2023, městský soud konstatoval, že existuje jen jediný věřitel s právem hlasovat, a to věřitel č. 10 - Plzeňský Prazdroj, a. s., který se však nedostavil ani nehlasoval písemně, takže se věřitelé č. 1, 4 a 5 nemohou obrátit na schůzi věřitelů, a o jejich návrzích na přiznání hlasovacího práva bude rozhodovat soud. Následně městský soud usnesením přiznal 1. vedlejší účastnici (jako věřitelce č. 1) hlasovací právo v rozsahu insolvenčním správcem Mgr. Jiřím Prokopem popřené pohledávky P 1.2 ve výši 707 742,92 Kč, tzn. 707 742 hlasů s právem hlasovat jako nezajištěná věřitelka, a ve zbývající části, tj. 854 354 hlasů, této věřitelce hlasovací právo nepřiznal. Dalším usnesením nepřiznal městský soud hlasovací právo věřitelům č. 4 a 5 s odůvodněním, že své pohledávky získali postoupením v průběhu insolvenčního řízení od věřitelky č. 1, tyto byly insolvenčním správcem popřeny a mimořádné důvody pro přiznání hlasovacího práva nebyly shledány. 5. Schůze věřitelů pak na návrh "z pléna" zvolila 1. vedlejší účastnici zástupcem věřitelů [§ 48 odst. 2 ve spojení s § 56 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. V návaznosti na to stěžovatelka navrhla městskému soudu, aby tuto volbu nepotvrdil, protože mezi ní a 1. vedlejší účastnicí je nepřátelský vztah, (stěžovatelka) je s ní ve sporu a má vůči ní pohledávky. Městský soud však volbu zástupce věřitelů potvrdil (§ 57 odst. 3 insolvenčního zákona). Poté schůze věřitelů odvolala výše uvedeného insolvenčního správce Mgr. Jiřího Prokopa a novou insolvenční správkyní zvolila 2. vedlejší účastnici. Městský soud i toto usnesení schůze věřitelů potvrdil. II. Stěžovatelčina argumentace 6. Stěžovatelka uvádí, že jako účastnice insolvenčního řízení (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona) podala návrh, aby městský soud 1. vedlejší účastnici nepotvrdil ve funkci zástupce věřitelů. Svůj návrh na předmětné schůzi věřitelů odůvodnila ústně tím, že má vůči ní nepřátelský vztah, když jí (stěžovatelce) znemožnila užívat podnajaté prostory, a zabránila tak v pokračování provozu jejího podniku (a generování příjmů), a protiprávně užívá vybavení podnajatých prostor, které náleží do majetkové podstaty. Dalšími důvody mělo být, že s 1. vedlejší účastnicí vede spor u městského soudu o zrušení rozhodčího nálezu a že má za ní pohledávky, z nichž některé z nich byly sepsány do majetkové podstaty (z titulu přefakturace nákladů na dodávku elektrické energie a bezdůvodného obohacení v souvislosti s dodávkou elektrické energie). 7. Uvedený návrh, jak stěžovatelka dále uvádí, odůvodnila tak, že s ohledem na oprávnění zástupce věřitelů podle § 68 odst. 2 ve spojení s § 58 odst. 2 insolvenčního zákona (zejména dohlížet na činnost insolvenčního správce a nahlížet do písemností dlužníka) vzniká "důvodná pochybnost", že 1. vedlejší účastnice v rámci výkonu své funkce využije informace, který se týkají vedených sporů v rámci insolvenčního řízení či mimo něj. Současně poukazuje na konkrétní komentářovou literaturu a na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. 1 VSPH 416/2012, kde soud nepotvrdil volbu zástupce věřitelů pro nepřátelský vztah k dlužníkovi, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 3 VSOL 543/2010, kde důvodem nepotvrzení bylo, že věřitel dlužil dlužníkovi významnou částku. 8. Městskému soudu stěžovatelka vytýká, že v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu napadené usnesení neodůvodnil, a že je tudíž nepřezkoumatelné, a že tak učinil i přesto, že před jeho vyhlášením uvedl konkrétní důvody a právní argumentaci, proč by neměla být volba zástupce věřitelů schválena, a že se lze z průběhu schůze věřitelů domnívat, že jejímu návrhu na to, aby soud volbu zástupce věřitelů nepotvrdil, nepřistoupil jako k procesnímu návrhu, ačkoli je účastnicí insolvenčního řízení. 9. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3161/13 (N 207/71 SbNU 455), podle kterého i usnesení, které se obecně neodůvodňuje (§ 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), musí odůvodnění obsahovat, odchyluje-li se od odůvodněného závěru některého z účastníků řízení. Skutečnost, že není proti napadenému usnesení přípustný opravný prostředek, na to nemá vliv, neboť součástí práva na spravedlivý proces je právo znát důvody, které soud vedly k rozhodnutí nepříznivého pro jednoho z účastníků řízení, pokud se takový účastník vydání rozhodnutí kvalifikovaně brání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádný takový prostředek proti napadenému usnesení k dispozici neměla [§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario; viz nález ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197)]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. Stěžovatelka namítá, že městský soud její návrh, aby nepotvrzoval volbu zástupce věřitelů, nepovažoval za procesní návrh (ale toliko za podnět), ač je účastnicí insolvenčního řízení podle § 14 odst. 1 insolvenčního zákona, a že napadené usnesení o potvrzení volby zástupce věřitelů neodůvodnil. V důsledku t