II.ÚS 3057/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3057/21 ze dne 9. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. července 2021 č. j. 70 Co 54/2021-499 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 24. září 2020 č. j. 0 P 163/2017-457, 25 P a Nc 167/2018, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a 1) L. Z., 2) nezl. V. Z. a 3) nezl. K. Z., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva rodiče na péči o děti dle čl. 32 odst. 4 Listiny, práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a dále práva dítěte na pravidelný osobní kontakt s oběma rodiči dle čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, manželství stěžovatele a vedlejší účastnice 1) bylo rozvedeno v roce 2017, v témže roce Okresní soud v Kroměříži schválil dohodu rodičů, na jejímž základě byly jejich dcery - nezletilé vedlejší účastnice řízení svěřeny do péče matky - vedlejší účastnice řízení. Styk stěžovatele s nezletilými vedlejšími účastnicemi řízení byl upraven v každém lichém víkendu od soboty 9 hodin do neděle 18 hodin a každé úterý od 14 hodin do 18 hodin, samostatně byl styk upraven ohledně prázdnin a svátků. V roce 2018 podala vedlejší účastnice řízení návrh na změnu úpravy styku stěžovatele s nezletilými vedlejšími účastnicemi. 3. Okresní soud v Přerově (dále také "okresní soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že styk stěžovatele s nezletilými vedlejšími účastnicemi řízení se neupravuje. Na základě rozsáhlého dokazování dospěl k závěru, že nezletilé jednoznačně vyjadřují svůj nezájem o kontakt se stěžovatelem. Ten je formován mj. konflikty při předávání nezletilých, přičemž při jednom z nich v roce 2017 došlo k potyčce mezi stěžovatelem a partnerem babičky ze strany vedlejší účastnice, který utrpěl zranění, upadl do kómatu a po delší hospitalizaci zemřel. Pokus o asistovaný kontakt na půdě centra pro rodinu neuspěl z důvodu vysoce negativní reakce nezletilých na přítomnost otce (třes, hysterický pláč). 4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále také "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Přejal jeho skutková zjištění a doplnil je zprávou z konziliárního vyšetření a zprávou kolizního opatrovníka. Z výslechu nezletilé vedlejší účastnice 2) zjistil, že si se stěžovatelem nepřeje už žádný kontakt. Poukázala na situace, kdy je měl vyhazovat z domu, případně býval agresivní. Na základě pomoci psycholožky má už tyto věci vyřešené, možný styk se stěžovatelem si momentálně nedovede představit ani v budoucnu. S ohledem na věk nezletilé vedlejší účastnice 3) se soud spokojil se zjištěním názoru prostřednictvím ustanovených znalců a pohovorů realizovaných orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Její názor na stěžovatele je dlouhodobě neměnný. Krajský soud dále připomenul, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání ve věci podezření ze spáchání přečinu výtržnictví a ublížení na zdraví s ohledem na konflikt mezi stěžovatelem a druhem babičky, čemuž byly nezletilé přítomny. Krajský soud vyhodnotil vztahy mezi stěžovatelem a nezletilými vedlejšími účastnicemi jako dlouhodobě extrémně narušené. Stěžovatel i přes doporučení odborníků nejeví zájem o spolupráci za účelem nápravy vztahů. Krajský soud nepovažuje ve světle těchto zjištění jakoukoli úpravu styku za možnou a souladnou s nejlepším zájmem nezletilých vedlejších účastnic řízení. 5. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení, že vedlejší účastnice řízení mařila realizaci styku s nezletilými, instruuje nezletilé k odmítavému postoji a manipuluje je. Ve světle práv zakotvených Listinou, Úmluvou o právech dítěte, Úmluvou a občanským zákoníkem nemohou obecné soudy rozhodnout způsobem, jakým rozhodly. Soud může ze závažných důvodů a v zájmu dítěte právo rodiče osobně se s dítětem stýkat leda omezit nebo zakázat. Soud proto rozhodl zcela nezákonně, takový rozsudek je navíc nevykonatelný. 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V části namítající porušení práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči a práva dítěte na pravidelný osobní kontakt s oběma rodiči odmítl Ústavní soud stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť nositelem těchto práv nemůže být rodič dítěte. 7. Podaná ústavní stížnost je především založena na skutečnosti, že obecné soudy oproti svým předchozím rozhodnutím neupravily styk stěžovatele s jeho nezletilými dcerami. Ústavní soud v této souvislosti v souladu se svou ustálenou judikaturou [např. nález sp. zn. II. ÚS 4247/18 ze dne 17. 5. 2019 (N 81/94 SbNU 104)] předesílá, že být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes případné rozkoly ve vztazích mezi rodiči. Podle Úmluvy o právech dítěte má dítě právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za jeho výchovu a vývoj (čl. 9 odst. 3, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Z praxe Výboru OSN pro práva dítěte i z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby mu každý z nich poskytl láskyplnou péči a svým dílem přispěl k jeho osobnostnímu vývoji, byť samozřejmě vždy musí být posuzován nejlepší zájem konkrétního dítěte [obecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte č. 14 k právu dítěte, aby jeho nejlepší zájem byl předním hlediskem (čl. 3 odst. 1), ze dne 29. 5. 2013 CRC/C/GC/14, bod 67]. 8. Článek 8 Úmluvy, zakotvující právo na respektování rodinného života, vyžaduje dle Evropského soudu pro lidská práva, aby vnitrostátní orgány zachovaly spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů a přitom kladly zvláštní důraz na nejlepší zájem dítěte, který s ohledem na jeho povahu a závažnost může převážit nad zájmem rodičů. Článek 8 neopravňuje rodiče k tomu, aby vyžadoval přijetí opatření, jež by poškozovala zdraví a rozvoj dítěte (např. Drenk proti České republice, rozsudek ze dne 4. 9. 2014, stížnost č. 1071/12, § 84). Z čl. 8 Úmluvy vyplývá rovněž právo rodiče na to, aby byla přijata opatření, která mu umožní styk se svým dítětem, i povinnost vnitrostátních orgánů taková opatření přijmout. Pozitivní závazky se kromě toho neomezují pouze na zajištění toho, aby se mohlo dítě navrátit ke svému rodiči či s ním být ve styku, ale zahrnují rovněž soubor přípravných opatření, která umožňují tohoto výsledku dosáhnout. (např. Bergmann proti České republice, rozsudek ze dne 27. 10. 2011, stížnost č. 8857/08, § 59). 9. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, je třeba vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů; a tudíž je-li rozhodnutím soudu dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by mu mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Pro oba rodiče totiž platí stejně čl. 32 odst. 4 Listiny, podle něhož je péče o děti a jejich výchova právem rodičů a děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Takové co nejrovnoměrnější uspořádání z hlediska péče o dítě a jeho výchovy je rovněž zpravidla v nejlepším zájmu dítěte. Odchylky od takového uspořádání, tedy výrazná disbalance mezi oběma rodiči v péči o dítě a styku s ním, musí být vždy odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, nejčastěji opět nejlepšího zájmu dítěte; přičemž v řízení musí být prokázány konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543); nález sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 137/82 SbNU 207) či