II.ÚS 3065/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3065/24 ze dne 5. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného Mgr. Janem Hartmanem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 74, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 528/2024-459 ze dne 17. 7. 2024, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 46/2024-437 ze dne 12. 3. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 6 T 56/2022-406 ze dne 10. 1. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře shledán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Ve stěžovatelově věci šlo o v pořadí druhé rozhodnutí nalézacího soudu, když první rozsudek okresního soudu ze dne 20. 9. 2022 a na něj navazující usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 345/2022 ze dne 29. 11. 2022 (kterým krajský soud odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl), zrušil Nejvyšší soud usnesením č. j. 8 Tdo 238/2023-306 ze dne 12. 4. 2023. Nejvyšší soud vytkl nižším soudům, že neprovedly řádně dokazování a uložil jim, aby dokazování bylo doplněno, a aby jeho obsah byl hodnocen způsobem, který nebude vyvolávat žádné pochybnosti. Okresnímu soudu v Kutné Hoře následně Nejvyšší soud přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 3. Okresní soud v napadeném (v pořadí druhém) rozsudku dovodil, že se stěžovatel trestného činu dopustil tím, že v nočních hodinách dne 12. 10. 2021 přesně nezjištěným způsobem založil požár osobního motorového vozidla Volkswagen Golf, kdy následně došlo k přenesení požáru na další zaparkovaná vozidla. Za uvedený přečin byl stěžovatel odsouzen podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Bylo rovněž rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě způsobené škody. 4. Krajský soud v Praze stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. 5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, když uzavřel, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že z prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že do té doby provedené důkazy netvořily podle názoru dovolacího soudu ucelený řetězec na sebe navazujících nepřímých důkazů, který by svědčil o vině stěžovatele. Soud prvního stupně sice doplnil dokazování, ale nově provedenými důkazy nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily o vině stěžovatele. Pro posouzení věci bylo stěžejní zjistit příčinu vzniku požáru vozidla. Ani po doplnění dokazování však nebylo postaveno na jisto, zdali ke vzniku požáru došlo úmyslným zapálením, nebo zahořením vlivem technické závady. Stěžovatel zdůrazňuje, že zpracovatel odborného vyjádření nprap. Šmejkal při svém výslechu setrval na dvou možných příčinách vzniku požáru. Panují-li pochybnosti o příčině vzniku požáru, kdy jedna verze hovoří o možné technické závadě a druhá verze o možném úmyslném zapálení, přičemž provedením dalšího dokazováním nelze tyto pochybnosti rozptýlit s takovou mírou pravděpodobnosti, která hraničí s jistotou, a jednu z těchto verzí vyloučit, je nezbytné postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a pro posouzení věci upřednostnit tu verzi, která je pro obviněného výhodnější. Obecné soudy však podle stěžovatele nepostupovaly v souladu se zmíněnou zásadou in dubio pro reo, když se ohledně příčiny vzniku požáru spokojily pouze s indiciemi, které o úmyslném zapálení vozidla mohou svědčit, kdy je k tomu nutné zároveň poznamenat, že tyto indicie nestačily k jasnému závěru o příčině vzniku požáru ani vyšetřovateli požáru, čímž měly porušit čl. 40 odst. 2 Listiny. 7. Stěžovatel dodává, že kamerový záznam z kamery na domě M. Č. by byl nepřímým důkazem jen tehdy, pokud by na uvedeném záznamu byl zachycen stěžovatel. Pokud však na předmětném záznamu stěžovatel zachycen není, resp. osoba zachycená na kamerovém záznamu nebyla identifikována, a to ani na základě odborné kriminalistické expertízy, nemůže být takový důkaz nepřímým důkazem, který by byl součástí uceleného řetězce nepřímých důkazů na sebe navazujících svědčících o vině konkrétní osoby. Obecné soudy uvedly, že osobu zachycenou na kamerovém záznamu a z městského kamerového záznamu nelze ztotožnit se stěžovatelem. V řízení tedy musí platit, že nebylo prokázáno, že by na kamerových záznamech byl stěžovatel. Dodává, že obecné soudy však při provádění a hodnocení ostatních důkazů nepřímo presumují, že osobou na záznamu stěžovatel je. Dále uvádí, že na záznamu kamery svědka Č. nebyl nastaven správný časový údaj, a že pokud by byl na městské kameře v čase 02:20:24 zaznamenán stěžovatel, je tím vyloučeno, aby ve stejný čas, tedy 02:20 byl v místě, kde došlo k požáru. Uvedená místa od sebe dělí doba cca 3 minut rychlé chůze a nprap. Šmejkal k dotazu, zdali mohlo k zahoření dojít dříve, výslovně vypověděl, že nikoliv. Obecnými soudy uváděný řetězec nepřímých důkazů, který má svědčit o vině stěžovatele, podle stěžovatele neexistuje. Pokud by byť jediný důkaz z řetězce nepřímých důkazů, na kterém soud staví svůj závěr o vině, byl nepřesvědčivý, byla by narušena celá soudržnost řetězce důkazů. Dokazování před soudem prvního stupně tak podle stěžovatele sice doplněno bylo, ale naopak z něj vyplynuly další pochybnosti, které mu svědčí ve prospěch. Tyto pochybnosti obecně soudy zcela ignorovaly, čímž postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny. Napadené usnesení Nejvyššího soudu považuje za nedostatečně odůvodněné, když se podle stěžovatele omezuje pouze na obecná konstatování. III. Vyjádření účastníků řízení 8. Okresní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. 9. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost není důvodná. Argumentace stížnosti je podle něj jen opakováváním výhrad, které stěžovatel uplatnil již v předchozím řízení, a s nimiž se odvolací i dovolací soud v napadených rozhodnutích vypořádaly. 10. Nejvyšší soud v reakci na stěžovatelovu argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti uvedl, že skutečnosti, které vzaly soudy obou stupňů za podklad svých rozhodnutí, tvoří ucelený řetězec nepřímých důkazů. Následně se věnoval definici nepřímých důkazů a popisu nepřímých důkazů provedených ve stěžovatelově věci. Zdůraznil, že zpracovatel odborného vyjádření svůj závěr nevystavěl na dvou rovnocenných verzích průběhu činu, konkrétně ve vztahu k příčinám vzniku požáru, jak se snaží stěžovatel naznačit. Dodal, že pokud znalec určil, že jsou možné dvě verze, jde o obvyklou situaci, kdy je na soudu, aby určil tu, která odpovídá dalším výsledkům dokazování. Uvedl, že stupeň ohoření pravé pneumatiky podle závěrů odborného vyjádření svědčí pro úmyslné zapálení. Dodal, že znalec k tomu též doplnil, že právě hasiči znají ze své praxe, jakým způsobem lze podpálit auto, aby se to dalo těžko prokázat. Z uvedeného nejen časového sledu událostí, ale i z nestandardního chování stěžovatele (hasiče znalého všech profesionálních postupů), ze závěrů odborného vyjádření, rovněž ze svědeckých výpovědí a s přihlédnutím na záznamy kamerových systémů, lze podle Nejvyššího soudu dospět k závěru, že jde v této věci o dostatečně dlouhý a ucelený řetězec nepřímých důkazů, který svědčí jak pro průběh skutkového děje způsobem, který byl popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tak pro vinu stěžovatele. Nejvyšší soud uzavřel, že obecné soudy odstranily pochybnosti v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací obstaráním dalších důkazů, a že je třeba odmítnout možnost, že pro použití pravidla in dubio pro reo ve stěžovatelově věci svědčí fakt, že zde vedle sebe stojí dvě rovnocenné verze skutkového děje, neboť možnost zahoření vozidla v důsledku technické závady (poškozená