II.ÚS 3067/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3067/23 ze dne 6. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Patrika Bogdalíka, zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2023 č. j. 29 ICdo 110/2022-255 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2022 č. j. 14 VSOL 80/2021-225, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Ing. Soni Krčové, MBA, sídlem U Důlňáku 225/66, Ostrava - Bartovice, insolvenční správkyně dlužníka Milana Slezáka, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho vlastnické právo zaručené čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v řízení o neúčinnosti právního jednání jako incidenčním sporu v insolvenční věci dlužníka Milana Slezáka (dále jen "dlužník"), vedené u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSOS 14 INS 2012/2017, uvedený soud rozsudkem ze dne 14. 10. 2020 č. j. 9 ICm 842/2018-146 rozhodl, že se nárok o povinnosti stěžovatele (jako žalovaného) vydat do majetkové podstaty pozemek parc. č. X1, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. X2, a ideální spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny na pozemcích parc. č. X3 a X4, zapsané na listu vlastnictví č. X5 pro katastrální území P., (dále jen "předmětné nemovitosti") vylučuje k samostatnému řízení (výrok I), určil, že kupní smlouva uzavřená dne 6. 2. 2017 mezi dlužníkem (jako prodávajícím) a stěžovatelem (jako kupujícím), jejímž předmětem byl převod předmětných nemovitostí za kupní cenu 3,36 mil. Kč, (dále jen "kupní smlouva") je vůči insolvenčním věřitelům neúčinná (výrok II), a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 17 312 Kč (výrok III) a České republice soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok IV). Krajský soud, jde-li o výrok II, shledal, že kupní smlouvou došlo k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetkové podstaty či majetku, který do ní může náležet, jakož i k jejímu nikoli zanedbatelnému zmenšení [§ 111 odst. 1 věta první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů], když z majetkové podstaty byly "vyvedeny" předmětné nemovitosti, které představovaly hmotné aktivum, a došlo tím k zániku dluhu (pasiv vůči věřiteli), přičemž šlo o aktiva přesahující hodnotu 3,36 mil. Kč. 3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu v napadených výrocích II až IV potvrdil a rozhodl, že stěžovatel jej povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 864 Kč. Vrchní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu na naplnění podmínek § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, odmítl stěžovatelovu argumentaci, podle které je soud povinen v souvislosti s otázkou, zda došlo k nezanedbatelnému zmenšení majetku dlužníka, zabývat se nejen aktivy, ale také pasivy, s tím, že z § 205 a 206 téhož zákona plyne, že součástí majetkové podstaty jsou jen aktiva, a k poukazu stěžovatele na dobrou vírou a na prohlášení dlužníka uvedl, že z hlediska neúčinnosti odporovaného jednání jde o skutečnosti právně irelevantní. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť dospěl k závěru, že není (ani) podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel upozorňuje, že obecné soudy na věc nenahlížely z jeho pohledu, tj. z pohledu "dobrověrného" kupujícího a současně věřitele prodávajícího (dlužníka), jehož pohledávka byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem. Argumentuje, že kdyby kupní smlouvu neuzavřel, a nedošlo by tak k zániku jeho zástavního práva, bylo by jeho právní postavení v insolvenčním řízení podstatně výhodnější, neboť by byl v postavení zajištěného věřitele a jeho pohledávka by byla uspokojena ze zajištění v plném rozsahu nebo ve významné části. K prokázání tohoto tvrzení navrhoval důkazy, ty však byly opomenuty, resp. z nikoliv relevantních důvodů bylo jejich provedení zamítnuto. 6. Doplňuje, že v době uzavření kupní smlouvy nevěděl, že byl podán na dlužníka insolvenční návrh, že byl jeho největším věřitelem a také jediným věřitelem, který měl svou pohledávku zajištěnu zástavním právem, přesto však obecné soudy shledaly, že není podstatná materiální stránka věci, tedy že když bude odpůrčí žalobě vyhověno, insolvenčním věřitelům se nedostane vyššího uspokojení v rámci insolvenčního řízení. Podle stěžovatele jde proto o přepjatý formalizmus, v důsledku kterého nedošlo k poskytnutí soudní ochrany jeho vlastnickému právu. Opakuje svou dovolací argumentaci, že z § 111 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá nutnost rozlišovat mezi "majetkovou podstatou" a "majetkem", který by mohl do majetkové podstaty připadnout. U něho je třeba vyhodnotit přínos pro majetkovou podstatu s přihlédnutím k hodnotě tohoto majetku z hlediska aktiv i pasiv a s přihlédnutím k hodnotě tohoto majetku, který je součástí majetkové podstaty, a k úhrnu přihlášených pohledávek. Shrnuje, že "majetkem" jsou veškerá aktiva i pasiva. 7. Stěžovatel současně vyjadřuje nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, podle kterého není jeho poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 1575/16 (N 107/100 SbNU 248) významný. Má být na insolvenčním správci a soudu, aby posoudili náklady a možný majetkový přínos z hlediska společného zájmu věřitelů, tj. aby přihlédly k tomu, zda úspěšné uplatnění odpůrčí žaloby a případné vydobytí náhrady by představovalo významně zvýšené uspokojení jednotlivých věřitelů, a byť v uvedeném nálezu nebyla posuzována stejná právní otázka, je zřejmé, že jsou příslušné závěry pro posouzení této věci zásadní. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, tj. podústavní právo, maje za to, že jde o projev tzv. přepjatého formalizmu. V této souvislosti argumentuje jednak svou dobrou vírou, jednak materiální stránkou věci spočívající v tom, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu se na základě rozhodnutí soudu o neúčinnosti předmětného právního jednání insolvenčním věřitelům nedostane většího uspokojení, přičemž vytýká obecným soudům, že opomněly jím navržené důkazy, kterými mínil toto své tvrzení pro