II.ÚS 3070/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3070/23 ze dne 7. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele T. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Alenou Tibitanzlovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Na strži 61a, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2023 č. j. 8 Tdo 150/2023-5871, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2022 sp. zn. 8 To 42/2022, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 18. března 2022 sp. zn. 63 T 6/2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. j) tr. zákoníku, a pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný J. N. byl uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, oba obvinění se tohoto zločinu dopustili ve spolupachatelství. 3. Trestné činy spáchali podle zjištění nalézacího soudu stručně řečeno tím, že v úmyslu obohatit se na úkor poškozené paní D. se v roce 2019 dohodli s poškozeným panem H., že od něj prostřednictvím společnosti X koupí jinou obchodní korporaci. To jim následně umožnilo dostat se ke smlouvě mezi poškozenou a zmíněnou jinou obchodní korporací, nazvanou jako "kupní smlouva práva na užívání nemovitostí". Z této smlouvy vyňali poslední list s podpisy poškozené a vytvořili novou (padělanou) kupní smlouvu o prodeji rozsáhlých nemovitostí v památkové zóně v Praze, a to za částku 2 500 000 Kč. Ve snaze zabránit prozrazení tohoto podvodu měl poté stěžovatel usmrtit paní D. i pana H. a těla skrýt vhozením do vodní nádrže. Vylákal nejprve oba na schůzku a v předem pronajatém rekreačním objektu je napadl. Poškozený zemřel již na základě úderu do lebky, z pitvy ostatků poškozené vyplynulo, že zemřela až utopením (tedy vhozena do nádrže byla v době, kdy ještě byla naživu). Stěžovatel pak vozidlo poškozeného odstavil a společně se spoluobviněným je později převezli do zahraničí. Spoluobviněný pak konal další kroky k převodu vlastnického práva k nemovitostem. Převodem, kterému nakonec zabránila policie, by způsobili majetkovou škodu v celkové výši 23 844 230 Kč. 4. Stěžovatel byl krajským soudem odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let. Soud mu uložil i trest propadnutí věci - zajištěných peněžních prostředků ve výši 1 500 000 Kč. Krajský soud také rozhodl o povinnostech obviněných k náhradě způsobené škody a nemajetkové újmy. 5. Vrchní soud v Praze poté (ve vztahu ke stěžovateli) napadeným rozsudkem korigoval výši náhrady majetkové škody a nemajetkové újmy. Částečně zrušil rozsudek v těchto výrocích a znovu rozhodl tak, že uložil stěžovateli povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozeným L. H. ve výši 500.000 Kč, R. H. ve výši 100.000 Kč a L. H. ve výši 100.000 Kč, a povinnost nahradit majetkovou škodu poškozeným R. H. ve výši 16.895 Kč a L. H. ve výši 16.894,50 Kč. (Rovněž odkázal poškozené s nároky uplatněnými proti obviněnému J. N. na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř.). 6. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. V řízení nedošlo k porušení práva nutné obhajoby. Jestliže obhájce obviněného nebyl vyrozuměn o místu a době provádění vyšetřovacích úkonů v průběhu přípravného řízení, jejichž provedení bylo možno odložit, a kterých se proto neúčastnil, přestože o vyrozumění o jejich konání žádal, nejde o porušení práva na spravedlivý trestní proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, za předpokladu, že obhájce měl reálnou možnost zúčastnit se jejich provádění v dalších stadiích trestního řízení nebo souhlasil s jejich provedením přečtením a nevznesl přitom námitku porušení § 165 odst. 2 (a § 2 odst. 13) tr. ř. vyšetřovatelem. Právo na spravedlivý proces by utrpělo teprve tehdy, jestliže by soud reálnou možnost opakovat původní vyšetřovací úkon vyloučil (např. by neprovedl výslech svědka, jehož se obhájce v přípravném řízení neúčastnil) nebo by na vznesenou námitku obhájce nereagoval. Ačkoliv tedy došlo k porušení povinností ze strany orgánů činných v trestním řízení plynoucích z § 165 odst. 2, 3 tr. ř., tyto vady ještě nesvědčí o tom, že došlo k porušení práva obviněných na obhajobu. Soudy provedly rozsáhlé a z velké části i podrobné dokazování. Nejvyšší soud považoval postup nižších soudů při hodnocení důkazů a vytváření skutkových zjištění za zcela správný. Výhrady neodrážejí faktický stav celého dokazování a popírají skutečnosti plynoucí ze vzájemně propojených důkazů. Soudy prokázaly, že stěžovatel jednal po předchozím uvážení, v úmyslu zbavit se poškozených a nabýt nemovitosti. II. Argumentace v ústavní stížnosti 7. Ve své ústavní stížnosti má stěžovatel za to, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny. 8. S ohledem na to, že ústavní stížnost má desítky stran a deklaruje, že se jedná o již dříve uplatněné (nevyslyšené) námitky, Ústavní soud pouze ve stručnosti shrnuje zásadní body. 9. Stěžovatel zjednodušeně řečeno namítá, že proti němu neexistují jakékoliv usvědčující důkazy, o vině bylo rozhodnuto na základě důkazů nepřímých a nadto podle stěžovatele nepoužitelných. Nebylo nikdy prokázáno, co se skutečně stalo. Existuje pravděpodobnost, že v případu usmrcení figurovaly další dosud nezjištěné osoby. Soudy z některých důkazů vytrhly určité skutečnosti z kontextu, aby na straně druhé nahodile vybraly některé aspekty, které mylně vzbuzují dojem, že do sebe logicky zapadají. Z provedených důkazů nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že je stěžovatel v tomto případě pachatelem. Prokázáno bylo stěžovateli pouze to, že se zajímal o nemovitosti poškozených, že došlo k úmrtí dvou osob, s nimiž se stěžovatel setkal a že s dalším odsouzeným odvezli vozidlo Československé církve husitské do zahraničí. Ve zbytku má dojít k uplatnění zásady in dubio pro reo. Stěžovatel u hlavního líčení setrval na verzi skutkového děje o plánovaném předání provize poškozeným v souvislosti s koupí nemovitosti. Poškození se ale pohádali, stěžovatel pak s penězi odjel domů. Poté se rozpomenul, že si v rekreačním zařízení zapomněl osobní věci (peněženku, telefon), proto se sem vrátil. Při příjezdu do objektu se mu něco nezdálo a poznal, že zde někdo popojíždí autem. Zahlédl podezřelou osobu, která však utekla, byly na něj pokřikovány výhružky. Proto z místa co nejrychleji odjel. Další den ráno zjistil, že je chalupa v pořádku a nepoškozená, a předal ji v klidu majitelům (svým známým). Se spoluobviněným se poté dohodl na tom, že vozidlo poškozeného odvezou do zahraničí, když si je do té doby neodvezl - aby poškozený nebyl spojován s následným vyšetřováním podezřelých okolností kolem chaty. Na schůzce v rekreačním zařízení měl stěžovatel předat pouze část provize. Je nelogické, aby si stěžovatel ke schůzce rezervoval chalupu ve vlastnictví právě svých známých, navíc na celé tři dny. Stěžovatel poukázal i na další "nelogičnosti" v soudy předestřeném skutkovém ději. Otázka motivace stěžovatele zůstala (i po závěrech znaleckého posudku) nezodpovězena. 10. Stěžovatel jednal s poškozenou o legální koupi nemovitostí, které nebyly natolik lukrativní, aby kvůli nim páchal trestnou činnost. Se svým IQ 127 stěžovatel uvažuje logicky a poškození by pro něj byli do budoucna důležití i pro případné soudní spory o nemovitosti. Tomu, že by měl poškozené usmrtit stěžovatel, přitom odporuje také znalecký posudek z oboru soudní psychologie a psychiatrie vypracovaný k jeho osobě. Stěžovatele nevykreslují jako rizikového člověka a soudy k jejich obsahu měly přihlédnout. 11. Orgány činné v trestním řízení také nedostatečně pracovaly s tou verzí skutkového děje, že poškozená mohla být usmrcena poškozeným, který na tom nebyl finančně dobře, k poškozené se choval nehezky a do budoucna (podle výpovědi svědků) doufal v darování nemovitostí. Stěžovatel oproti tomu měl pouze zájem o investování. Z výpovědi svědků lze dovodit maximálně zájem stěžovatele o nemovitosti poškozených. Podle stěžovatele poškozený mo