II.ÚS 3070/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3070/25 ze dne 5. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., zastoupené Mgr. Lukášem Fiedlerem, advokátem, sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5 - Jinonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2025 č. j. 26 Cdo 2463/2024-522 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. dubna 2024 č. j. 26 Co 309/2023-471, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti výroku I. uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a M. H. a V. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 3, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"). 3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 5. 2023 č. j. 13 C 97/2021-383 byla zamítnuta žaloba, kterou se původní žalobkyně (právní předchůdkyně vedlejších účastníků) domáhala po stěžovatelce jako žalované vyklizení budovy č. p. X, která je součástí pozemku p. č. st. Y, vše zapsané v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem Královéhradeckého kraje, Katastrálním pracovištěm Hradec Králové (dále jen "předmětná nemovitost"), a vyklizenou ji předat žalobkyni do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok I.). Výroky II. a III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 4. Proti rozsudku okresního soudu podala původní žalobkyně odvolání. Po vyhlášení prvostupňového rozhodnutí a po podání odvolání došlo k záměně účastníků řízení a na místo původní žalobkyně vstoupili jako žalobci vedlejší účastníci. Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítavý rozsudek okresního soudu změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost vyklidit předmětnou nemovitost a vyklizenou ji předat vedlejším účastníkům do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového řízení i odvolacího řízení (výroky II., III. a IV.). Krajský soud, na rozdíl od okresního soudu, dospěl k závěru, že stěžovatelkou předložená kopie nájemní smlouvy ze dne 28. 4. 2000 ve světle ostatních v řízení provedených důkazů, jak byly v rozhodnutí zhodnoceny, s přihlédnutím k rozporným a nedůvěryhodným tvrzením stěžovatelky, nemůže jako důkaz k prokázání existence nájmu stěžovatelky obstát. 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného krajským soudem zejména prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí především s hodnocením provedeného dokazování (s tím, co krajský soud z provedených důkazů zjistil) a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který stěžovatelka k dispozici nemá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry krajského soudu. Dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud se dopustil ústavně nepřípustné libovůle a svévole při hodnocení důkazů, na základě kterého dospěl ke skutkovému závěru, který je v extrémním rozporu se závěrem okresního soudu, a to na základě totožného důkazního podkladu. 7. Okresní soud po provedení dokazování (znalecký posudek, výslech znalkyně a svědka P.) dospěl k závěru, že pravost podpisů na kopii nájemní smlouvy byla prokázána, a že nájemní smlouva je pravá a platná, a nájemní vztah existuje. Krajský soud však změnil skutkový závěr okresního soudu, aniž by provedl nový znalecký posudek nebo řádně zdůvodnil, proč se od závěru okresního soudu odchýlil. Krajský soud zpochybnil důkazní sílu znaleckého posudku i vidimované kopie nájemní smlouvy, avšak bez relevantního odůvodnění. Znalkyně potvrdila, že všechny podpisy jsou vlastnoruční, psané z volné ruky s vysokou dynamikou a psacím tempem, přičemž nebyly nalezeny žádné znaky technického padělání (překreslování, obtahování atd.). Krajský soud však tento stěžejní závěr bez relevantních skutečností a dokazování zvrátil, když ze znaleckého posudku vyzdvihl pouze technickou výhradu znalkyně, že "vzhledem k absenci originálu nebylo možné zjistit, zda nedošlo k technickému padělání kopírováním např. z jiné listiny". Krajský soud tak tuto teoretickou výhradu povýšil na absolutní důkaz o neprokázání nájmu a neunesení důkazního břemene ze strany stěžovatelky. 8. Stěžovatelka dále nesouhlasí s krajským soudem, že ze svědectví P. (který soudu při svém výslechu uvedl, že měl originál nájemní smlouvy osobně v držení a zajišťoval vidimaci nájemní smlouvy) nelze učinit závěr o unesení důkazního břemene, protože svědek nebyl přítomen podpisu nájemní smlouvy. Tím krajský soud nepřiměřeně vyloučil podpůrný důkaz, který okresní soud vyhodnotil jako věrohodný, aniž by respektoval hodnocení důkazů provedené okresním soudem. Postupem krajského soudu, který na základě stejného důkazního podkladu (znalecký posudek, svědectví) dospěl k odlišnému závěru a předmětnou nemovitost stěžovatelce uložil vyklidit (a to jen s odvoláním se na teoretickou možnost padělání, a bez zohlednění pozitivního závěru okresního soudu), došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a tedy k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. 9. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že krajský soud založil svůj závěr o neunesení důkazního břemene primárně na zpochybnění věrohodnosti stěžovatelky. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že tvrzení stěžovatelky byla nekonzistentní, rozporná a nevěrohodná. Krajský soud zneužil informace z opatrovnického spisu o nízkých příjmech stěžovatelky k vyvrácení tvrzení, že mohla uhradit 930 000 Kč nájemného předem. 10. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu bez zopakování provedených klíčových důkazů (výslechu znalkyně a svědka P.). Takový postup je v rozporu s principem bezprostřednosti, zpochybňuje hodnocení provedené okresním soudem a porušuje právo na spravedlivý proces. Krajský soud přehodnotil důkaz, který potvrdil pravost písma (znalecký posudek), v důkaz o nepravosti, čímž uložil stěžovatelce neunesitelné důkazní břemeno prokázání negativní skutečnosti (že dokument nebyl padělán na originále). Krajský soud bez odůvodnění neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy (např. čestná prohlášení týkající se existence nájemního vztahu), nevyslechl svědky, atd. Následně krajský soud uzavřel, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno existence nájemního práva a žalobě na vyklizení vyhověl. Krajský soud se dále nevypořádal s námitkami vedlejších účastníků ohledně vad a hodnověrnosti znaleckého posudku čímž byl znemožněn přezkum jeho úvah a došlo k porušení práva na spravedlivý proces. 11. Stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, ve kterém namítala extrémní rozpor ve skutkových zjištěních, jako nepřípustnou skutkovou polemiku, čímž se dopustil přepjatého formalismu. Dovolání stěžovatelky nebylo jen polemikou se skutky, ale směřovalo primárně proti tomu, že krajský soud dospěl k závěru, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, aniž by je sám opakoval, vysvětlil řádně svůj postup a tento odůvodnil. Jeho závěry nemají žádnou oporu v provedeném dokazování. Odepření přezkumu v takovém případě představuje přepjatý formalismus ze strany Nejvyššího soudu. Stěžovatelka nesouhlasí s jeho závěrem, že skutková zjištění nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy a nejde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. 12. Stěžovatelka tvr