II.ÚS 3075/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3075/25 ze dne 12. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ORLEN Unipetrol RPA s. r. o., sídlem Záluží 1, Litvínov, zastoupené Mgr. Janem Urbancem, advokátem, sídlem Křížovnické náměstí 193/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 16/2025-109 ze dne 15. srpna 2025 a č. j. 5 Afs 201/2022-88 ze dne 16. srpna 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 5/2019-234 ze dne 16. prosince 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 až 4, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 20 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Rozhodnutím místopředsedy vlády a ministra průmyslu a obchodu č. 9/2001, o příslibu investičních pobídek, byl právní předchůdkyni stěžovatelky vydán souhlas s poskytnutím investičních pobídek podle § 1 odst. 2 zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů, na základě kterých lze uplatnit slevu na dani z příjmů podle § 35b zákona o daních z příjmů. 3. Finanční úřad v Litvínově ani Finanční ředitelství v Ústí nad Labem nevyhověly rozhodnutími ze 17. ledna 2007 a 13. července 2007 požadavku právní předchůdkyně stěžovatelky CHEMOPETROL, a. s. na takto uplatněnou slevu na dani za rok 2005, neboť podle nich stěžovatelka porušila § 35a odst. 2 písm. c) zákona o daních z příjmů v tehdy účinném znění tím, že v období let 2003 až 2004 uskutečnila dvě fúze (v roce 2003 se sloučila s obchodní společností CHEMOPETROL - CHEMTEZ, a. s., a v roce 2004 s obchodní společností CHEMOPETROL BM, a. s.). 4. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 15 Ca 176/2007-65 ze 4. února 2009 rozhodnutí správce daně i finančního ředitelství zrušil a věc vrátil správci daně k dalšímu řízení. Neměl za podstatné, že v předcházejících zdaňovacích obdobích došlo k porušení podmínek § 35a odst. 2 písm. c) zákona o daních z příjmů, když v roce 2005 (za který byl nárok na slevu na dani uplatněn) k žádné fúzi nedošlo. Vyšel z toho, že pojmem "období, za které může daňový poplatník uplatnit slevu na dani", se rozumí vždy jednotlivé zdaňovací období, v němž daňový subjekt slevu na dani uplatňuje. 5. Proti rozsudku krajského soudu podalo finanční ředitelství kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 1 Afs 49/2009-109 ze dne 26. srpna 2009 zamítl. Korigoval právní názor krajského soudu ohledně pojmu "období" obsaženého v § 35a odst. 2 písm. c) zákona o daních z příjmů, který musí být vykládán jako období pěti po sobě bezprostředně následujících zdaňovacích období, kdy lze slevu uplatnit. Všeobecné i zvláštní podmínky (včetně zákazu fúzí) musí být tedy dodrženy v průběhu všech pěti po sobě bezprostředně jdoucích zdaňovacích období (nestačí, aby byly splněny pouze ve zdaňovacím období, kdy poplatník slevu na dani uplatňuje). Neztotožnil se však se závěrem daňových orgánů, podle něhož byla právní předchůdkyně stěžovatelky CHEMOPETROL, a. s., povinna dodržovat tyto podmínky již od prvního zdaňovacího období, za které lze slevu uplatnit, tedy od roku 2001. Pět bezprostředně následujících zdaňovacích období počne běžet až od okamžiku, kdy poplatník slevu uplatní, v dané věci od roku 2005. V takovém případě fúze provedené v roce 2003 a 2004 neznemožnily právní předchůdkyni stěžovatelky uplatnit slevu na dani v roce 2005. 6. Správce daně poté, co mu věc byla vrácena krajským soudem k dalšímu řízení (ačkoli částečně vyhověl odvolání), nárok na slevu na dani z titulu investiční pobídky opětovně neuznal, neboť obchodní společnost CHEMOPETROL, a. s., se v roce 2007 sloučila s jinou obchodní společností, a to s další právní předchůdkyní stěžovatelky (tehdy pod obchodní firmou UNIPETROL RPA, s. r. o.), která se stala její právní nástupkyní. Závěr správce daně potvrdilo finanční ředitelství rozhodnutím z 27. října 2010. 7. Krajský soud rozsudkem č. j. 15 Af 97/2010-138 ze dne 11. prosince 2013 zrušil rozhodnutí finančního ředitelství z 27. května 2010 i správce daně z procesních důvodů a věc vrátil vedlejšímu účastníkovi, který se stal od 1. ledna 2013 namísto dosavadního žalovaného finančního ředitelství novým žalovaným, k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 5/2014-78 ze dne 19. března 2014 a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. 8. Krajský soud následně žalobu zamítl rozsudkem č. j. 15 Af 97/2010-236 ze dne 25. února 2015. Daňové orgány podle něj postupovaly správně, pokud vycházely z interpretace učiněné v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. srpna 2009. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka rozsudek krajského soudu zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 1 Afs 77/2015-124 ze dne 14. října 2015 a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu, že daňové orgány správně vycházely z rozsudku krajského soudu z roku 2009, korigovaného rozsudkem Nejvyššího správního soudu z roku 2009. Konstatoval však, že ve svém rozsudku z roku 2009 vůbec nehodnotil události, které nastaly v roce 2007. Neztotožnil se přitom se způsobem, jakým krajský soud hodnotil otázky legitimního očekávání ohledně počátku běhu lhůty, ve které je možno uplatnit slevu na dani. Upozornil, že pokud by stěžovatelka prokázala správní praxi zakládající legitimní očekávání, daňové orgány by ji ve vztahu k ní nemohly změnit (a to ani v důsledku rozhodnutí soudu). Krajský soud se tedy měl námitkou legitimního očekávání věcně zabývat a posoudit ji na základě skutkových zjištění. 9. Krajský soud pak v pořadí třetím rozsudkem č. j. 15 Af 97/2010-307 ze dne 30. listopadu 2016 rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 27. října 2010 zrušil a věc vrátil odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Měl za prokázané, že správní praxe zastávala názor, že prvním zdaňovacím obdobím, za něž bylo možné slevu na dani uplatnit, bylo v případě právní předchůdkyně stěžovatelky zdaňovací období roku 2001. Ta se tedy mohla oprávněně domnívat, že období pro uplatnění slevy na dani z titulu investiční pobídky v jejím případě započalo běžet rokem 2001 a skončilo rokem 2005. Bylo tedy v rozporu s principem legitimního očekávání, pokud daňové orgány na případ aplikovaly odlišné závěry ohledně počátku běhu lhůty, ve které je možno uplatnit slevu na dani v souvislosti s investičními pobídkami. 10. Rozhodnutím z 22. listopadu 2018 vedlejší účastník zamítl odvolání právní předchůdkyně stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí správce daně z 27. května 2010. Odkázal přitom na rozsudek krajského soudu z 30. listopadu 2016, podle kterého měl respektovat legitimní očekávání právní předchůdkyně stěžovatelky. Vázán tímto právním názorem, posuzoval naplnění podmínek pro slevu na dani z titulu investiční pobídky v období, které začalo v roce 2001 a skončilo v roce 2005. Fúze proběhlé v letech 2003 a 2004 představovaly podle něj porušení podmínky vymezené v § 35a odst. 2 písm. c) zákona o daních z příjmů, proto nárok na slevu na dani opět neuznal. 11. Krajský soud rozsudkem č. j. 15 Af 5/2019-137 ze dne 28. června 2022 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se s námitkou, že právní předchůdkyně stěžovatelky nemusela dodržovat podmínku zákazu fúzí před rokem 2005, kdy poprvé uplatnila slevu na dani. Závěr vedlejšího účastníka, že fúze provedené v letech 2003 a 2004 znemožňují uplatnění slevy na dani, proto shledal nezákonným. Období, ve kterém bylo nutné posuzovat naplnění podmínek podle § 35a odst. 2 zákona o daních z příjmů, bylo v důsledku judikaturní činnosti a legitimního očekávání právní předchůdkyně stěžovatelky v daném případě odlišné od období, které stanovil zákon, a bylo tedy povinností daňových orgánů zabývat se skutečností, zda v tomto odlišném období podle zákona vůbec může být jednání společnosti v rozporu s § 35a odst. 2 zákona o daních z příjmů přičítáno v její neprospěch při možnosti uplatnění slevy na dani. Vedlejší účastník měl také stěžovatelku před vydáním rozhodnutí poučit o změně právního názoru vyplývající z rozsudku krajského soudu z 30. listopadu 2016. 12. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem z 16. srpna 2024 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že právní předchůdkyně stěžovatelky zákonnou povinnost zákazu fúzí nedodržela, ať se již začátek rozhodného období posuzuje v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu z