II.ÚS 3099/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3099/23 ze dne 23. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2023 č. j. 6 Tdo 703/2023-12305, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 36, čl. 38 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 9. 6. 2021 č. j. 5 To 54/2020-11023 byl stěžovatel společně s dalšími pachateli shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku a ze spáchání zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 trestního zákoníku. Vrchní soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce devíti let a šesti měsíců, k jehož výkonu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 71 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovateli také uložen trest propadnutí náhradní hodnoty. Usnesením ze dne 15. 6. 2022 č. j. 6 Tdo 203/2022-11793 Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu částečně zrušil ve výrocích týkajících se uložených trestů. Podle Nejvyššího soudu vrchní soud náležitě neodůvodnil uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty. 3. Rozsudkem ze dne 25. 1. 2023 č. j. 5 To 54/2020-12045 vrchní soud znovu rozhodl a odsoudil stěžovatele podle § 240 odst. 3, 4 trestního zákoníku, za použití § 108 odst. 1 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Vrchní soud stěžovateli dále uložil trest propadnutí části majetku podle § 66 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. 4. Stěžovatel podal dovolání, kterým napadal zejména uložený trest. Vrchní soud podle něj nezohlednil jeho aktuální poměry a nepřiměřenou délku řízení a uložený trest propadnutí části majetku byl rovněž v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius. Stěžovatel se domáhal mimořádného snížení trestu ve smyslu § 58 odst. 1 trestního zákoníku a uložení peněžitého trestu. 5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Zdůraznil, že stěžovateli byl uložen trest výrazně v dolní polovině vyměřené trestní sazby. Od předcházejícího rozhodnutí uplynul sotva rok a půl, nelze se tak podivit nad tím, že vrchní soud neshledal důvody pro změnu okolností pro ukládání trestu. Navíc ve svém předcházejícím rozsudku přiznal stěžovateli jako polehčující okolnost, že před spácháním skutku vedl řádný život. Nejvyšší soud ani délku řízení nepovažoval za nepřiměřenou. Šlo o trestnou činnost organizované skupiny tvořené více pachateli a měla přeshraniční charakter. Časově náročné bylo i soudní řízení. Vrchní soud už navíc v předchozím rozsudku uvedl, že při ukládání trestů hodnotil také dobu uplynuvší od spáchání trestného činu. K porušení zásady zákazu reformace in peius nedošlo. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem postižen na majetku ve zcela stejném rozsahu, jako se tomu stalo v předcházejícím rozsudku. Skutečnost, že stěžovatel bude mít v rejstříku trestů zápis o trestu propadnutí majetku jako nejpřísnější majetkové sankce, nic nemění na jeho právním postavení. K peněžitému trestu Nejvyšší soud uvedl, že výběr druhu ukládané sankce přísluší výhradně soudu rozhodujícímu o trestu. Nejvyšší soud souhlasil s vrchním soudem, že mimořádné snížení trestu nebylo na místě. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že podle § 39 trestního zákoníku má soud při ukládání trestu přihlédnout k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele, k jeho dosavadnímu způsobu života, k možnosti jeho nápravy a k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení. Ignorování aktuálních poměrů stěžovatele nelze ospravedlňovat tím, že od předchozího rozhodování odvolacího soudu uplynul sotva rok a půl. Podle stěžovatele měl být aplikován § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Délka trestního řízení byla nepřiměřená. Pachatelů bylo pouze pět a pachatel cizí státní příslušnosti byl z Polska (přeshraniční pomoc probíhá dynamičtěji, neboť jde o členský stát Evropské unie). Ospravedlnění Nejvyššího soudu tak neobstojí. Obecné soudy mohou nepřiměřenou délku řízení kompenzovat jiným opatřením, mezi které může patřit, mimo jiné, zohlednění při rozhodování o druhu a výměře trestu. Obecné soudy dostatečně nevysvětlily, proč nepostačuje uložení peněžitého trestu. Nejvyšší soud se k této otázce postavil zcela alibisticky. Uložený trest musí respektovat nejen zákonná pravidla pro ukládání trestů, ale taktéž musí být přiměřený s ohledem na zásah do soukromého života odsuzované osoby. Stěžovatel rovněž namítá porušení zásady reformace in peius. Trest propadnutí majetku je přísnější než trest propadnutí náhradní hodnoty, projevuje se v rejstříku trestů a zasahuje také do vlastnického práva jeho bývalé manželky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu [např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17]. Jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní důsledky. 9. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, podle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je extrémně nevyvážený prvek represe a prevence. 10. Trestní soudy jsou povinny kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení především prostředky trestního práva (např. snížením výměry trestu odnětí svobody, mírnějším druhem trestu apod.). Jaká délka trestního řízení je již nepřiměřená, nelze předem říci. I kdyby se délka trestního řízení na první pohled jevila jako dlouhá, ještě to neznamená, že je nepřiměřená. Zda tomu skutečně je, vyžaduje, aby trestní soudy tuto délku říz