II.ÚS 312/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 312/21 ze dne 8. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Nt 558/2019, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 2 To 36/2020, za účasti Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť jimi dle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. 2 T 36/2002, ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 2 To 103/2003, uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce sedmi let a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. 3. Skutek, pro který byl stěžovatel odsouzen, měl spočívat, stručně řečeno v tom, že stěžovatel spolu s další osobou dne 17. 6. 2002 zhruba v 8:30 hod. v obci S. měl pod pohrůžkou namířenou střelnou zbraní z pracovnic České pošty, s.p., získat částku 104 850 Kč, přičemž spolupachatel stěžovatele měl jednu z pracovnic postřelit (dále jen "předmětný skutek"). 4. Stěžovatel podal v roce 2004 návrh na povolení obnovy řízení, jenž zamítl krajský soud usnesením ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 1 Nt 32/2004, ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 2 To 65/2005. V tomto návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel označil jako nové důkazy svědecké výpovědi osob, které měly potvrdit, že se v inkriminovanou dobu nacházel v práci, přičemž jeden ze svědků měl potvrdit, že ten den v době oběda slyšel v rádiu relaci o přepadení pošty ve S. osobami, které špatně hovořily česky. 5. V nynější věci se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí v pořadí druhém jím iniciovaném řízení o povolení návrhu na obnovu řízení. Tento jeho druhý návrh zamítl dle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, krajský soud svým napadeným usnesením. Stěžovatel podal proti němu stížnost, již zamítl vrchní soud usnesením ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 2 To 36/2020. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení vrchního soudu ústavní stížnost, na jejímž podkladě Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 1992/2020 ze dne 22. 9. 2020 toto usnesení vrchního soudu zrušil, a to proto, že vrchní soud rozhodl bez znalosti odůvodnění původně blanketně podané stížnosti, které stěžovatel avizoval a které bylo stížnostnímu soudu doručeno řádně a včas. Vrchní soud tedy o stížnosti stěžovatele znovu rozhodl, a to tak, že ji usnesením napadeným nynější ústavní stížností zamítl dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. 6. Ústavnímu soudu bylo rovněž doručeno nevyžádané podání vězeňského kaplana P. K., v němž rekapituluje genezi svého zájmu o případ stěžovatele a v němž odkazuje Ústavní soud na dva pořady o stěžovatelově případu a přikládá své stanovisko, které poskytl v řízení o podmíněném propuštění stěžovatele. III. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel po stručné rekapitulaci předchozího procesního vývoje řízení před obecnými soudy předkládá argumentaci proti napadeným rozhodnutím. Těm vytýká: 1) nevypořádání se s důkazním návrhem zpochybňujícím spolehlivost metody pachové identifikace; 2) nedostatečné přihlédnutí k novým skutečnostem ohledně věrohodnosti svědků. 8. Ad 1) stěžovatel obecným soudům vytýká, že přesto, že návrh na povolení obnovy řízení podložil i dokumenty zpochybňujícími spolehlivost metody pachové identifikace, zejména Metodikou ověření a zdokonalení metody pachové identifikace včetně jejích příloh a Rizika aplikační praxe metody pachové identifikace v Policii České republiky, obecné soudy z nich nevyvodily patřičné závěry. Uvedly-li k tomu obecné soudy, že použitelnost důkazu získaného metodou pachové identifikace byla zkoumána již v původním řízení ve věci samé a že pouze na tomto důkazu nelze odsouzení založit, pak tím ad absurdum zcela vylučují možnost zpětného zpochybnění spolehlivosti této metody na podkladě novějších poznatků. 9. Činí tak dle stěžovatele v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, který v nálezu sp. zn. II. ÚS 2587/18 ze dne 25. 2. 2019 (N 30/92 SbNU 314) dospěl k závěru, že vědecký poznatek zásadně se týkající věrohodnosti důkazního prostředku, který byl použit v řízení o vině a trestu, je ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu novým důkazem, jakož i s nálezem sp. zn. IV. ÚS 1098/15 ze dne 22. 3. 2016 (N 47/80 SbNU 573), podle nějž je jednou z podmínek ústavně konformního provedení metody pachové identifikace skutečnost, že je prováděna v souladu s aktuálními vědeckými poznatky. 10. Dokumenty předložené stěžovatelem přitom jednoznačně spolehlivost používání metody pachové identifikace provedené způsobem, jakým byla realizována v jeho věci, zpochybňují a nedoporučují její použití v praxi trestního řízení. S odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343) pak stěžovatel poukazuje na to, že v řízení o povolení obnovy řízení smí soud zkoumat výhradně to, zda vyšly najevo nové skutečnosti či důkazy, které samy o sobě či ve spojení s jinými mohou vést k jinému rozhodnutí ve věci, k čemuž postačuje vysoká pravděpodobnost, případně plně odůvodněný předpoklad, nikoliv však absolutní jistota. S odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) má pak stěžovatel za to, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se skutečnostmi zpochybňujícími metodu pachové identifikace. 11. Ad 2) stěžovatel uvádí, že si po prvním řízení o obnově řízení obstaral od agentury mediální přehled zpráv ze dne 17. 6. 2002, který svědčil o tom, že již v 11:00 hod. byla Českým rozhlasem odvysílána zpráva o přepadení pošty osobami špatně hovořícími česky, a tato zpráva byla odvysílána znovu ve 12:00 hod. a ve 13:00 hod. Dle stěžovatele to potvrzuje pravdivost výpovědi svědka, který v prvním řízení o povolení návrhu na obnovu řízení uvedl, že stěžovatele v daný den viděl v práci, což upřesnil tím, že toho dne slyšel v rádiu při obědě zprávu o přepadení pošty. Přesto obecné soudy nyní uvedly, že tento důkaz nepřináší ve věci nic nového. Rovněž k tomu stěžovatel doplnil, že cesta z pískoven v L. do obce S. a zpět trvá cca 2,5 hodiny, a jelikož byl ten den stěžovatel v práci, je krajně nepravděpodobné, že by si jeho spolupracovníci tak dlouhé absence nevšimli. Stěžovatel dále míní, že jelikož byla zpochybněna spolehlivost metody pachové identifikace, měli být znovu vyslechnuti i svědci, kteří vypovídali v jeho prospěch, neboť tyto dvě skutečnosti dohromady mohou přivodit jiné rozhodnutí ve věci. IV. Posouzení Ústavním soudem 12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout své ustálené judikaturní závěry, že dův