II.ÚS 3120/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3120/24 ze dne 15. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Dity Řepkové a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené Mgr. Evou Vaškovou, advokátkou, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 5. září 2024 č. j. 15 Co 219/2024-784, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a L. K., nezletilých M. K., V. K. a K. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 8. 2023 č. j. 6 Nc 1017/2023-252 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 2. 2024 č. j. 15 Co 319/2023-487 byli druhá vedlejší účastnice, třetí vedlejší účastnice a čtvrtý vedlejší účastník - nezletilí (dále jen "nezletilí") pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů svěřeni do péče stěžovatelky - matky (dále též jen "matka") a prvnímu vedlejšímu účastníkovi - otci (dále jen "otec") byla stanovena vyživovací povinnost. 3. Usnesením okresního soudu ze dne 10. 8. 2023 č. j. 6 Nc 1017/2023-159 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 27. 9. 2023 č. j. 15 Co 246/2023-220 byl zatímně upraven styk otce s nezletilými dětmi na každý sudý týden v roce v úterý a ve čtvrtek od 16:00 hodin do 18:30 hodin a v každý lichý týden v roce ve středu od 16:00 hodin do 18:30 hodin a v sobotu od 10:00 hodin do 18:00 hodin. 4. Dne 2. 6. 2024 podal otec k okresnímu soudu návrh na výkon rozhodnutí. Usnesením ze dne 6. 8. 2024 č. j. 6 Nc 1017/2023-686, 6 P a Nc 232/2024 okresní soud ve výroku I. ustanovil nezletilým dětem pro řízení o výkon rozhodnutí o péči o nezletilé děti opatrovníkem město X. Ve výroku II. byl zamítnut návrh otce, aby soud udělil matce pokutu a stanovil plán navykacího režimu. Ve výroku III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 5. Proti výše uvedenému usnesení okresního soudu podal otec odvolání. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu ve výroku II. v jeho části o zamítnutí návrhu na uložení pokuty matce tak, že matce udělil pokutu ve výši 3 000 Kč (výrok I.). Dále rozhodl, že usnesení okresního soudu se v části výroku II. o zamítnutí návrhu na stanovení plánu navykacího režimu a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud v předmětné věci aplikoval § 888 větu druhou zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") a uzavřel, že matka neplní řádně svoji povinnost, jde-li o přípravu dětí na styk a potřebnou součinnost k realizaci stanoveného práva osobního styku. Krajský soud však při rozhodování o uložení pokuty i stanovení plánu navykacího režimu nepřihlédl ke všem pro rozhodnutí významným okolnostem, neboť nezjišťoval stanovisko matky k návrhu otce a rezignoval také na obstarání aktuálních podkladů - zpráv z odborných pracovišť. Ze stanoviska matky by zjistil (matka byla připravena prokázat písemnou komunikací s otcem), že opakovaně nabízela otci pomoc a součinnost při realizaci styku. Stěžovatelka poukazuje na to, že zpráva Psychologické ambulance v Jihlavě vyznívá v její prospěch, avšak ani zde si krajský soud nevyžádal aktuální zprávu psychologa, s nímž otec spolupracoval. Krajský soud vycházel ze zprávy z února 2024, kdy měla matka děti v péči teprve půl roku, ale především hodnotil odbornou otázku důvodů chování dětí, kterou může zodpovědět pouze znalec. Stěžovatelka poukazuje na to, že krajský soud neměl v době rozhodování k dispozici výslech znalce PhDr. Mgr. Libora Pytla. 7. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud ve vztahu k ukládané pokutě učinil své vlastní úvahy bez odborného vyjádření či znaleckého posudku o tom, že matka neplní svoji povinnost děti ke styku psychicky připravovat. Stěžovatelka však zdůrazňuje nutnost zjištění podstatných okolností týkajících se ukládané pokuty, zejména zda odmítání dítěte je důsledkem manipulace ze strany pečujícího rodiče a jaké to má následky na vynucování povinnosti na dítěti (chování rodiče je jedním z rozhodujících faktorů při zjišťování vymáhání styku proti vůli dítěte). Krajský soud měl podle stěžovatelky při úvaze o splnění podmínek pro nařízení výkonu rozhodnutí zohlednit především postoj otce, neboť bez změny jeho chování a postojů nenastane posun ani u postojů u dětí. 8. Tvrzená neaktivita a nespolupráce matky při přípravě dětí ke styku tak nebyla prokázána, neboť krajský soud nedoplnil dokazování o tvrzení a důkazy označené matkou a neobstaral aktuální zprávy z odborných pracovišť. Z důkazů obsažených ve spise přitom vyplývá, že za "zborcený" vztah s dětmi nese naopak velkou měrou odpovědnost právě otec. Závěry krajského soudu, který dává částečně za pravdu otci, který přičítá chování dětí matčině výchově a jejímu působení, tak nemohou obstát. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nálezy ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 [(N 184/79 SbNU 91); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ze dne 15. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1626/22,ve kterých Ústavní soud vyslovil, že dítě nelze násilím přimět k plnění povinností, pokud silně vyjádřilo svůj nesouhlas. Toto stanovisko je v souladu s nálezem ze dne 12. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 1318/22, který zdůrazňuje, že nařízení výkonu rozhodnutí nemá sloužit jako nástroj násilné změny vůle desetiletého a dvanáctiletého dítěte, které je schopno posoudit následky svého jednání a nebylo úmyslně ovlivněno třetími osobami. V kontextu s principy vyjádřenými v Úmluvě o právech dítěte je nepřijatelné, aby kterýkoli z rodičů nutil dítě k plnění povinností všemi prostředky. 9. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2355/22 zdůraznil, že právní institut pokuty, předvídaný § 502 odst. 1 zákona 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), má sloužit jako prostředek k vynucení plnění povinností uložených soudem povinnému rodiči ve prospěch rodiče oprávněného a nemá tedy primárně sloužit jako sankce za porušení práva, ale jako nástroj donucení k respektování právních poměrů stanovených soudním rozhodnutím. Nemůže-li povinný rodič splnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou snahu, nelze podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty považovat za naplněné. V předmětné věci krajský soud dospěl k závěru, že pokuta uložená matce sama o sobě reálně zmíněnou patovou situaci neposune. Přesto přistoupil k uložení pokuty, i když smyslem jejího uložení je vymoci plnění od povinné. Matka však sama děti ke styku s otcem nepřesvědčí, jsou-li otcem při každém novém setkání retraumatizovány, a dokud svůj postoj otec nezmění. 10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření krajského soudu k podané ústavní stížnosti. Krajský soud se ve stanovené lhůtě, resp. do vydání rozhodnutí Ústavního soudu, k podané ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud proto vycházel z vyžádaného spisu okresního soudu a ze stěžovatelkou zaslaných dokumentů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení krajského soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 12. Ve vztahu k výroku II. usnesení krajského soudu je podaná ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 25). IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudním