II.ÚS 3127/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3127/22 ze dne 19. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaroslava Fenyka jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace A MOBIL - mobilní telefony s. r. o., se sídlem Kaznějovská 1221/31, Plzeň, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, proti výrokům I. a II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2022 č. j. 19 Co 268/2022-384, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Baroch Sobota, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Belgická 642/15, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroků I. a II. v záhlaví citovaného rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") rozsudkem ze dne 25. 1. 2022 č. j. 26 C 230/2018-318 (dále jen "rozsudek nalézacího soudu") zamítl žalobu stěžovatelky, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 14 282 292,44 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů nalézacího řízení částku 304 436 Kč a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované (obchodní korporaci Generali Česká Pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 175/16, Praha 1) částku ve výši 248 719 Kč (výrok II.). Proti rozsudku nalézacího soudu podala stěžovatelka odvolání. Protože však stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek, rozhodl nalézací soud usnesením ze dne 1. 7. 2022 č. j. 26 C 230/2018-330 (dále jen "usnesení nalézacího soudu") tak, že se řízení o odvolání zastavuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 3. Proti usnesení nalézacího soudu (v celém rozsahu) podala stěžovatelka odvolání. V záhlaví citovaným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesení nalézacího soudu potvrdil v části výroku I., jímž nalézací soud zastavil řízení o odvolání stěžovatelky do nákladového výroku (II.) rozsudku nalézacího soudu, a ve výroku II. o nákladech řízení (výrok I.). Odvolací soud dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici částku 30 625,10 Kč (výrok II.) a rozhodl tak, že stěžovatelka a vedlejší účastník na straně žalované nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud v rozhodnutí zrekapituloval obsah soudního spisu, ze kterého se podává, že nalézací soud vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání. Na uvedenou výzvu stěžovatelka reagovala podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků, které nebylo vyhověno. Proto byla stěžovatelka znovu vyzvána k zaplacení soudního poplatku, avšak ten nebyl ve stanovené lhůtě uhrazen. Zastavil-li za této situace nalézací soud řízení o odvolání, postupoval podle odvolacího soudu v souladu se zákonem. Odvolací soud současně neshledal důvodné odvolací námitky stěžovatelky. K těm uvedl, že na správnosti postupu nalézacího soudu nemohlo nic změnit podání stěžovatelky, kterým až po uplynutí lhůty stanovené soudem k zaplacení soudního poplatku disponovala s odvoláním, resp. vzala zpět odvolání do výroku I. (o věci samé) rozsudku nalézacího soudu a odůvodnila odvolání do výroku II. téhož rozsudku (o nákladech řízení). Dále odvolací soud vyložil (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019 č. j. 32 Cdo 4581/2018-74), že již není možný postup dovolený před novelou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kdy měl poplatník k dispozici ještě další lhůtu k zaplacení soudního poplatku. Pokud tedy účastník nezaplatí poplatek ve lhůtě stanovené soudem, "vše pro něj (i soud) končí", tudíž nemá ani možnost zvrátit rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení odvolacího řízení dalšími procesními úkony. III. Argumentace stěžovatelky 4. Vůči napadenému výroku I. v záhlaví citovaného usnesení stěžovatelka dělí svoji argumentaci do dvou okruhů. Za prvé, odvolací soud v rámci výroku I. posoudil jako věcně správný výrok usnesení nalézacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady nalézacího řízení vedlejší účastnici ve výši 304 436 Kč. Avšak obecné soudy přitom nezohlednily skutečnost, že právní zastoupení vedlejší účastnice (advokátní kanceláře) bylo poskytováno jejím spolupracujícím advokátem, který je součástí advokátní kanceláře a jejím faktickým zaměstnancem. Vedlejší účastnici přiznané právo na náhradu nákladů řízení tak představuje majetkový prospěch, který byl uplatněn v rozporu se smyslem a účelem náhrady nákladů řízení. Za druhé, obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení nezohlednily povahu daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Jejím přiznáním totiž nedošlo ke kompenzaci DPH pro vedlejší účastnici, ale ke zvýšení odměny za právní zastoupení advokátem. Stěžovatelka dále rozvíjí úvahu o smyslu a povaze DPH, načež dospívá k závěru, že za situace, kdy personálně propojené osoby měly nárok na úhradu DPH, ačkoli je zřejmé, že v případě řádného vyúčtování mohou DPH nárokovat v rámci příslušného daňového přiznání, DPH se tak stává další odměnou nad rámec přiznaných nákladů řízení, které ovšem nemusí nikomu vyúčtovat. 5. Vůči napadenému výroku II. v záhlaví citovaného usnesení stěžovatelka namítá, že při výpočtu výše náhrady nákladů odvolacího řízení odvolací soud zcela excesivně vyšel nikoli z hodnoty projednávané věci, jíž byl nákladový výrok ve výši 304 436 Kč, ale z hodnoty projednávané věci před nalézacím soudem ve výši 14 282 292,44 Kč. Z odvolání stěžovatelky je podle ní najisto postaveno, že předmětem odvolání je odvolání právě proti nákladovému výroku ve výši 304 436 Kč. V takovém případě má být odměna za úkon snížena o polovinu [podle § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. I kdyby stěžovatelka připustila, že má mít vedlejší účastnice nárok na náhradu DPH (což si nemyslí), pak by přiznaná odměna měla tedy činit celkem 6 134,70 Kč, což je o 24 490,40 Kč méně, než bylo vedlejší účastnici přiznáno (30 625,10 Kč). IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 7. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené výroky v záhlaví citovaného usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 9. K argumentaci stěžovatelky vůči výroku I. v záhlaví citovaného usnesení Ústavní soud uvádí, že ta se zjevně míjí s podstatou tohoto výroku. Předmětným výrokem totiž odvolací soud "pouze" potvrdil výrok I. usnesení nalézacího soudu v části, kterou bylo zastaveno řízení o odvolání stěžovatelky do nákladového výroku (II.) rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud se tak vůbec nezabýval (a ani zabývat nemohl) věcnou správností výroku II. rozsudku nalézacího soudu (jímž byla stěžovatelce uložena mimo jiné povinnost zaplatit na náhradě nákladů nalézacího řízení vedlejší účastnici částku 304 436 Kč), proti němuž stěžovatelka argumentačně brojí. Odvolací soud posuzoval jen to, zda nalézací soud při zastavení odvolacího řízení nepochybil, načež dospěl k řádně odůvodněnému závěru, že nikoli - vůči tomuto posouzení však stěžovatelka ničeho nenamítá. V této části proto považuje Ústavní soud argumentaci stěžovatelky (polemizující s přiznanou náhradou nákladů nalézacího řízení) za nepřípadnou, a tudíž zjevně neopodstatněnou. 10. Ústavní soud se proto blíže zabýval pouze tou částí argumenta