II.ÚS 3128/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3128/23 ze dne 25. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) S.I.D., a.s., sídlem Ondříčkova 39/580, Praha 3, a 2) Miloslava Štěpána, zastoupených Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, sídlem Kaplická 1037/12, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1483/2023-603 ze dne 6. 9. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 375/2021-573 ze dne 13. 12. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 7 C 473/2015-433 ze dne 21. 6. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Případ se týká letitého sporu o věcná práva k souboru více nemovitých věcí v P. na Ž. kolem areálu prodejny B. 2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi bylo zasaženo právo stěžovatelů na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a taktéž zasaženo do jejich majetkové sféry v rozporu s čl. 11 Listiny. II. Skutkový stav a řízení před obecnými soudy 3. Stěžovatelé v minulosti získali ve veřejné dražbě areál prodejen B. K privatizaci národního majetku vydražitelům došlo příklepem ze dne 9. 10. 1992. Prodejny se nacházejí na garážích, které jsou spjaty s navazujícími obytnými domy. Garáže byly vystavěny současně s domem. Soubor nemovitých věcí, vystavěných v 80. letech 20. století, byl v průběhu let předmětem několika soudních sporů mezi majiteli. V tomto konkrétním případě se vede již druhá linie řízení, neboť poprvé (kasačně) zasáhl Nejvyšší soud a věc vrátil soudu odvolacímu. Ústavní soud ve stručnosti rekapituluje celou linii sporu. 4. K přechodu vlastnického práva k prodejně na vedlejší účastníky došlo ke dni 24. 11. 1992, proto obecné soudy postupovaly podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Nejprve Obvodní soud pro Prahu 3 v záhlaví uvedeným rozsudkem řízení co do částek 4.800 Kč a 1.672 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), žalobu co do částek 275.322,80 Kč a 993.736,90 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), uložil žalovaným zaplatit žalobkyni 363.477,20 Kč a 1.294.220,10 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl vzájemný návrh žalovaných na zaplacení částky 8.614.096,30 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. až VIII.). Žalobkyní byla Městská část Praha 3 (vedlejší účastnice), která se po žalovaných stěžovatelích domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku v jejím vlastnictví parc. č. X1 v k. ú. Ž. ve výši 638.800 Kč s příslušenstvím za dobu od 10. 11. 2013 do 9. 11. 2014 a ve výši 2.272.552 Kč s příslušenstvím za dobu od 10. 11. 2014 do 30. 6. 2018 s tím, že stěžovatelé se bezdůvodně obohacují na její úkor, neboť jsou spoluvlastníky stavby (prodejny B.), jež se nachází na výše zmíněném pozemku. Stěžovatelé uplatnili protinávrh, jímž žádali po vedlejší účastnici vydání bezdůvodného obohacení ve výši 8.614.096,30 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že vedlejší účastnice bez právního důvodu užívá podzemní garáže, jež jsou součástí prodejny jakožto věci hlavní, a jsou tedy ve vlastnictví stěžovatelů. Soud po zhodnocení povahy garáží dospěl k závěru, že nejsou součástí prodejny ve smyslu § 120 obč. zák., a návrh stěžovatelů tudíž zamítl. Nárok vedlejší účastnice posoudil jako důvodný, nicméně zohlednil, že pozemek užívá i sama vedlejší účastnice, neboť pronajímá podzemní garážová stání situovaná na témž pozemku. Vedlejší účastnici tak přiznal plnění ve výši 56,9 % z žalované částky, tedy 363.477,20 Kč a 1.293.892,10 Kč, obě s úrokem z prodlení, neboť v tomto poměru stěžovatelé vůči vedlejší účastnici pozemek užívají. 5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2022, č. j. 16 Co 375/2021-488, k odvolání obou procesních stran změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že prvému stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částky 137.661,40 Kč a 489.165,95 Kč s příslušenstvím, přičemž stejnou povinnost určil i druhému stěžovateli a daný výrok ve zbylém rozsahu potvrdil (výrok I.). Ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že prvému stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částky 181.738,60 Kč a 647.110,05 Kč s příslušenstvím. Stejnou povinnost určil i druhému stěžovateli a ve zbytku úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II.). Ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a uložil stěžovatelům povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů vedlejší účastnici i státu (výroky IV. a V.). Odvolací soud se z větší části ztotožnil se skutkovými i právními úvahami soudu prvního stupně, přičemž aproboval jeho závěr o tom, že stěžovatelé nejsou vlastníky předmětných garáží, ovšem naznal tak pouze na základě privatizačního projektu, který považoval za rozhodný a postačující důkaz. Nesouhlasil však s krácením náhrady za bezdůvodné obohacení z důvodu současného užívání věci vedlejší účastnicí. 6. Proti výrokům I., II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze podali oba stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1674/2022 shledal důvodným, zrušil rozhodnutí městského soudu a věc mu v dotčeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud totiž založil své závěry pouze na privatizačním projektu, aniž by vzal v úvahu pravidla občanského zákoníku o součásti věci a její povaze, k nimž bylo třeba přihlédnout. 7. Městský soud v Praze poté v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že prvému stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částky 137.661,40 Kč a 489.165,95 Kč s příslušenstvím, přičemž stejnou povinnost určil i druhému stěžovateli (výrok I.). Ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že prvému stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částky 181.738,60 Kč a 647.110,05 Kč s příslušenstvím. Stejnou povinnost určil i druhému stěžovateli (výrok II.). Ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a uložil stěžovatelům povinnost nahradit náklady řízení před soudy všech stupňů vedlejší účastnici i státu (výroky IV. a V.). Rozdílně od svého předchozího (zrušeného) rozsudku nevycházel pouze z privatizačního projektu, ale zevrubně se zabýval také argumentací stěžovatelů na podporu závěru, že garáže jsou součástí B. Dále se zabýval účelovým určením sporných staveb, listinami a okolnostmi týkajícími se jejich výstavby, přičemž se ztotožnil s právním závěrem obvodního soudu, že sporné garáže součástí prodejny B. nejsou. Opětovně však nepřitakal obvodnímu soudu co do krácení plnění stěžovatelů z titulu bezdůvodného obohacení z důvodu užívání pozemku i vedlejší účastnicí. Městský soud tedy rozsudek obvodního soudu i napodruhé změnil, a to tak, že vedlejší účastnici přiznal plnění v nekrácené výši. 8. Následné dovolání Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Neztotožnil se s názorem stěžovatelů, že městský soud vybočil z právního názoru nastoleného Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí. Rovněž vyvrátil argumentaci stěžovatelů o rozporu rozhodnutí městského soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. III. Argumentace v ústavní stížnosti 9. V ústavní stížnosti stěžovatelé rozsáhle rekapitulovali svou argumentaci vznesenou v řízení před obecnými soudy. Podstatu jejich tvrzení lze stručně shrnout tak, že garáže jsou součástí věci hlavní (tj. prodejny B.) a jsou s ní funkčně spjaty. K tomu stěžovatelé v řízení před obecnými soudy doložili znalecké posudky. Také vyčíslili bezdůvodné obohacení za užívání parkovacích stání v garážích vedlejší účastnice, které započetli proti bezdůvodnému obohacení za své užívání pozemku (vznesli vzájemný návrh). Na stejných pozemcích, na nichž stojí B., jsou umístěny jako prvé podlaží B. její garáže. Existenci garáží a jejich umístění na pozemku odmítá vedlejší účastnice v bezdůvodném obohacení zohlednit, navíc se stěžovatelé brání tím, že garáže musí být součástí B., protože jsou prvým z podlaží B. a tvoří její nosnou konstrukci. Z propojení B. a garáží údajně vyplývá také právní nesmyslnost posouzení věci obecnými soudy. Nejvyšší soud své usnesení odůvodnil tak, že v případě soudů nižších stupňů nejde z jejich strany při posouzení garáží o to, zda jde o součást věci hlavní či samostatnou věc. Z pohledu stěžovatelů jde nejen o zjevnou nepřiměřenost, ale přímo protiústavnost právního posouzení obecnými soudy. 10. Stěžovatelé poukazují na konkrétní pochybení a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Takto například z bodu 10 napadeného druhého rozsudku městského soudu vyplývá důraz soudu na popis B., garáží a domu v kolaudačním rozhodnutí a postupnost výstavby. To