II.ÚS 3131/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3131/25 ze dne 12. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Farming s. r. o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2092/2025-100 ze dne 30. 9. 2025, proti části výroku I, jíž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a výrok III, a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 157/2025-79 ze dne 22. 5. 2025 a proti zamítavému výroku II ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 47 C 170/2024-55 ze dne 6. 2. 2025, spojené s návrhem na zrušení § 9a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 1, čl. 3, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. 2. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení § 9a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující: 4. Stěžovatelka se před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), zaplacení 118 343 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného před Okresním soudem ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 105/2019 (posuzované řízení o vyklizení nemovitosti), které bylo od 31. 8. 2019 přerušeno do právní moci řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 4 C 132/2019 ("vedlejší" řízení o určení vlastnictví k nemovitosti). Učinila tak poté, co jí vedlejší účastnice jako náhradu újmy již poskytla 11 282 Kč za posuzované řízení a 42 750 Kč za vedlejší řízení. 5. Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce 10 593 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu stěžovatelky v části 107 750 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 18 226 Kč (výrok III). Obvodní soud mimo jiné odůvodnil, že posuzované (hlavní) řízení úzce souviselo s vedlejším řízením, a proto stěžovatelce nenáleží dvojí odškodnění za období, kdy paralelně probíhala souběžná řízení. 6. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 7 224 Kč (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil s obvodním soudem ohledně posouzení hlavního a vedlejšího řízení jako řízení souvisejících. Přestože se odvolací soud odchýlil od hodnocení kritérií podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., dospěl ke stejné výši odškodnění jako obvodní soud. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí jsou projevem systematického podceňování a znehodnocování nároků na náhradu škody způsobené státem. Konkrétně namítá, že soudy nesprávně posoudily dvě samostatná řízení (řízení o vyklizení nemovitosti a řízení o určení vlastnického práva) jako jediné řízení. Podle stěžovatelky je toto spojení pouze formální, neboť výsledky obou řízení se od sebe materiálně odpojily. Skutečnost, že výsledek řízení o vlastnictví neměl žádný vliv na meritorní rozhodnutí o vyklizení, vylučuje jejich procesní vázanost. 9. Další ústavněprávní pochybení shledává stěžovatelka ve výši odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. Stěžovatelka namítá, že soudy v rozporu s dynamikou ekonomického vývoje a růstem životní úrovně nadále užívají základní sazbu odškodnění z roku 2011, která nebyla dosud korigována. Tímto konzervováním náhrady na zastaralé úrovni dochází k materiálnímu vyprazdňování reparačního principu a k diskriminaci skupiny poškozených státem oproti ostatním skupinám ve společnosti. 10. Konečně, stěžovatelka spatřuje diskriminaci i v nákladových výrocích soudů, které vycházejí z nového § 9a odst. 2 advokátního tarifu. Toto ustanovení nepřípustně znevýhodňuje nároky proti státu (podle zákona č. 82/1998 Sb.) oproti zásahům do osobnostních práv, a to navzdory judikatuře Nejvyššího soudu, která tyto újmy považuje za materiálně totožné. Zatímco u osobnostních práv je stanovena minimální tarifní hodnota 65 000 Kč, u nároků proti státu váže odměnu na výši přiznané peněžité náhrady (max. 500 000 Kč), čímž u nízkých částek vede k nepřiměřeně nízké odměně a vytváří paradox, kdy za nižší formu odškodnění (omluva/konstatování porušení) je přiznána vyšší odměna než za peněžitou náhradu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. 13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 14. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem státního orgánu. Podle čl. 36 odst. 4 Listiny je uvedené právo provedeno zákonem č. 82/1998 Sb., jehož aplikace nesmí (ani nepřímo) omezit rozsah tohoto základního práva (viz nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 či nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014). Ústavní soud však v projednávané věci neshledal, že by obecné soudy toto právo, ani jakékoli jiné základní právo stěžovatelky, porušily. 15. Stěžovatelka v prvé řadě nesouhlasí s tím, že při posouzení délky řízení o vyklizení nebyla zohledněna doba, po kterou bylo řízení přerušeno kvůli řízení o určení vlastnictví. Podle Ústavního soudu ovšem obecné soudy srozumitelně a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odůvodnily, že spojitost mezi těmito řízení existovala. Zohlednily, že společným předmětem obou řízení byla otázka vlastnického práva ke sporným nemovitostem, jehož prokázání bylo podmínkou procesního úspěchu v obou sporech; nic na tom nemění ani skutečnost, že žaloba o určení vlastnictví byla nakonec zamítnuta. Po dobu přerušení řízení tak vznikala pouze jedna nemajetková újma, za kterou již bylo stěžovatelce odškodnění poskytnuto (viz zejm. body 8 a 9 usnesení Nejvyššího soudu). Nic protiústavního v uvedených závěrech Ústavní soud neshledal. 16. Neopodstatněná je také námitka stěžovatelky, že při určení v