II.ÚS 3133/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3133/23 ze dne 10. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky XSOLAR REUSE SYSTÉM a.s., se sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4, zastoupené Mgr. Kristianou Urbánkovou, advokátkou, se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. října 2023, č. j. 9 As 196/2023-109, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2023, č. j. 14 A 28/2023-122, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny, a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva podnikat podle čl. 26 Listiny. 2. Stěžovatelka se před Městským soudem v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného Ministerstva životního prostředí, který spatřovala jednak v neuvedení v seznamu vydaných oprávnění k provozování kolektivního systému elektrozařízení, jednak ve výzvě k neprodlenému prokázání, že o zamýšleném ukončení své činnosti provozovatele kolektivního systému předem informovala. Stěžovatelka pod původní firmou REMA PV Systém, a.s. provozovala kolektivní systém pro elektrozařízení. Zabezpečovala pro provozovatele solárních elektráren (provozovatelé FVE) plnění jejich zákonných povinností, tedy zajištění financovaní zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů. V souladu s § 37p odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále též "původní zákon o odpadech"; zrušen ke dni 1. 1. 2021), jsou provozovatelé FVE, jejichž solární elektrárny jsou vybaveny solárními panely uvedenými na trh do dne 1. 1. 2013, povinni zajistit financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů prostřednictvím rovnoměrných dílčích plateb příspěvků, poskytovaných minimálně s roční periodicitou, počínaje od 1. 1. 2014, na základě smlouvy uzavřené s osobou podle § 37h odst. 1 písm. c) původního zákona o odpadech. Smlouvu s provozovatelem kolektivního systému uzavírali tak, aby bylo financování plně zajištěno nejpozději do 1. 1. 2019. 3. Přípisem ze dne 11. 1. 2023 ministerstvo sdělilo stěžovatelce, že ke dni 31. 12. 2022 zaniklo její oprávnění k provozování kolektivního systému podle původního zákona o odpadech, jelikož nezaslala včas ministerstvu žádost o vydání oprávnění k provozování kolektivního systému podle § 36 zákona č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností (dále "zákon o výrobcích"). Osobou zúčastněnou na řízení (ve smyslu § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, "s. ř. s.") byla společnost WIS Energo Ledce Sever s.r.o. s ohledem na to, že pokud by stěžovatelka nebyla se zásahovou žalobou úspěšná, hrozí této společnosti řízení o odpovědnosti za přestupek. V období od 1. 1. 2023 totiž neměla uzavřenou smlouvu s jiným provozovatelem kolektivního systému, než je stěžovatelka. Městský soud ale v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, jelikož neshledal nezákonnost zásahu. 4. Stěžovatelka proti rozsudku brojila kasační stížností, kterou spojila s návrhem na přiznání odkladného účinku. Ten odůvodnila tím, že deklarace zániku jejího oprávnění k provozování kolektivního systému, zajišťujícího plnění povinností provozovatelů FVE s historickými panely, znamená okamžitý zánik jejích závazkových vztahů a povinnost převést dosud nespotřebované prostředky na likvidaci odpadu. Namítala, že pokud by kasační stížnosti bylo vyhověno, k obnovení činnosti stěžovatelky by již nedošlo. Nepřiznání odkladného účinku by proto mělo pro stěžovatelku likvidační důsledky. Nejvyšší správní soud však v této procesní části návrhu stěžovatelky nevyhověl, protože návrh na přiznání odkladného účinku proti rozhodnutí o zásahové žalobě může mít své opodstatnění pouze v případě vyhovění zásahové žalobě, což se nestalo. Následně zamítl i samotnou kasační stížnost. Vyložil přechodné ustanovení § 142 odst. 1 zákona o výrobcích (s účinností od 1. 1. 2023) týkající se výjimky z obecného pravidla předpokládajícího podání žádosti o vydání oprávnění k provozování kolektivního systému podle zákona o výrobcích. Ztotožnil se totiž s městským soudem v tom, že se výjimka vztahuje pouze na provozovatele kolektivního systému, který se specializoval na plnění povinností ve vztahu k historickým solárním panelům. Přitom je rozhodná formulace oprávnění k provozování kolektivního systému (tedy zápis v seznamu výrobců a provozovatelů kolektivních systémů, nikoliv fakticita, jak namítala stěžovatelka). Stěžovatelka byla ke dni 31. 12. 2022 zapsaná jako provozovatelka kolektivního systému pro celou skupinu solárních panelů, což ani nerozporuje. Nebyla tedy provozovatelkou zajišťující výhradně plnění povinností ve vztahu k historickým solárním panelům, a proto se na ni nevztahuje výjimka v § 142 odst. 1, větě druhé, zákona o výrobcích. Jestliže nepožádala podle § 142 odst. 1, věty první, zákona o výrobcích o provozování kolektivního systému podle tohoto zákona, nebyla od 1. 1. 2023 oprávněna kolektivní systém nadále provozovat, a tudíž být jako provozovatelka zapsaná v Seznamu výrobců elektrozařízení. Stěžovatelce zaniklo její oprávnění provozovat kolektivní systém podle starého zákona o odpadech, a to v celém rozsahu, tj. ve vztahu k historickým i novým solárním panelům, jelikož výjimka v § 142 odst. 1 zákona o výrobcích se na stěžovatelku nevztahuje a o oprávnění podle zákona o výrobcích stěžovatelka nepožádala. Ani ostatní kasační námitky nepovažoval Nejvyšší správní soud za důvodné. II. Argumentace v ústavní stížnosti 5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka rekapitulovala dosavadní průběh řízení. Vedle zrušení napadených rozhodnutí rovněž navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že Nejvyšší správní soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že nerozhodl o jejím návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 13. 9. 2023. Jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud vytýká stěžovatelce nesplnění požadavku na formulaci oprávnění či zápisu pro účely pokračování provozování kolektivního sytému, aniž by takový požadavek ze zákona vyplýval. Stěžovatelka namítá, že pokud provozovatel kolektivního systému hodlal pokračovat v činnosti ve shodném rozsahu, k němuž byl doposud oprávněn podle starého zákona o odpadech (ať už podle oprávnění či zápisu), musel do 31.12.2022 podat žádost o vydání oprávnění podle zákona o výrobcích. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že pokud by zákonodárce považoval formální znění oprávnění či zápisu za rozhodující pro aplikaci výjimky z požadavku recertifikace, nikoliv faktický rozsah činnost, zvolil by odlišnou zákonnou formulaci. Věta druhá sporného § 142 odst. 1 zákona o výrobcích nestanoví pro aplikaci výjimky požadavek, aby provozovateli kolektivního systému svědčilo oprávnění, které ke dni 31.12.2020 bylo formulováno výhradně pro historické solární panely. Výjimka se totiž vztahuje na osoby zajišťující výhradně plnění povinnosti provozovatelů solárních elektráren s historickými panely - nikoliv na provozovatele kolektivního systému, kteří disponují oprávněním (či zápisem), jež je formulováno výhradně pro provozovatele solárních elektráren s historickými panely. 6. Zákonodárce neshledal potřebu recertifikace kolektivního systému výhradně pro historické panely z důvodu absence zvláštních zákonných požadavků, jejichž splnění by stávající provozovatel musel naplnit, a konstatoval, že kolektivní systém lze provozovat na základě dosavadního oprávnění bez časového omezení. Tímto ustanovením zákonodárce vytvořil jak na straně provozovatelů kolektivního systému pro historické panely, tak na straně provozovatelů FVE s historickými panely, jejichž povinnosti jsou daným kolektivním systémem zabezpečovány, legitimní očekávání, že se pro obě zúčastněné strany přijetím nové právní úpravy ničeho nemění. Zejména ubezpečil provozovatele FVE s historickými panely, že navzdory přijetí nové právní úpravy bude zachována kontinuita zabezpečování jejich povinností, tak aby nedošlo k újmě na jejich právech a povinnostech. V neposlední řadě však tímto ustanovením zákonodárce předchází vzniku ekologické zátěže, která by vyplývala z rizika nezajištění likvidace odpadu z historických solárních panelů, pokud by kontinuita zajištěna nebyla. Formulace oprávnění či zápisu stěžovatelky k provozování kolektivního systému [podle (původního) starého zákona o odpadech], které se vztahuje jak na historické panely, tak na jiná elektrozařízení, nemůže bránit v pokračování činností provozovatele kolektivního systému výhradně pro historické panely