II.ÚS 3134/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3134/25 ze dne 15. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KLADRUBSKÁ a.s., sídlem Vojenice 80, Kladruby, zastoupené advokátkou JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 208/2024-83 ze dne 25. srpna 2025 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 A 130/2021-327 ze dne 5. srpna 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že správní soudy porušily její právo na soudní a jinou právní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, právo na účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ústavně chráněný princip rovnosti zbraní ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Stěžovatelka patří do koncernu Agrofert. V roce 2020 požádala o poskytnutí dotace v rámci Operačního programu podnikání a inovace pro konkurenceschopnost. Její žádost Ministerstvo průmyslu a obchodu (dále jen "ministerstvo") zamítlo a dotaci jí nepřiznalo, ačkoli splnila věcná kritéria. Odůvodnilo to auditem Evropské komise týkajícím se střetu zájmů. Zamítavé rozhodnutí ministerstva napadla stěžovatelka správní žalobou. 3. Městský soud žalobě stěžovatelky vyhověl a zamítavé rozhodnutí ministerstva zrušil, neboť došel k závěru, že ministerstvo se mělo samo zabývat otázkou střetu zájmů, ne pouze přejímat závěry Evropské komise. 4. Ministerstvo napadlo rozsudek městského soudu kasační stížností. Nejvyšší správní soud ministerstvu vyhověl, neboť došel k závěru, že jeho rozhodnutí nebylo nezákonné. Rozsudek městského soudu tak zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 42/2023-104 ze dne 24. 5. 1013). 5. Ve věci tak rozhodoval městský soud podruhé. V návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu žalobu zamítl; tento zamítavý rozsudek nyní stěžovatelka napadá ústavní stížností. Městský soud mimo jiné vysvětlil, že se s ohledem na nepřípustnost žalobního bodu nemohl zabývat argumentem žalobkyně týkajícím se tzv. přezávazkování. 6. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodoval ve věci podruhé i Nejvyšší správní soud. Kasační argumentaci stěžovatelky rozdělil do tří částí. Zaprvé, argumentaci mířící přímo proti již vysloveným závěrům předchozího zrušujícího rozsudku označil za nepřípustnou z důvodu, že těmito argumenty stěžovatelka opětovně zpochybňuje otázky, které Nejvyšší správní soud v této věci již závazně vyřešil. Zadruhé, argumentaci související s využitím institutu tzv. přezávazkování operačního programu rovněž označil za nepřípustnou, byť z jiného důvodu: stěžovatelka totiž tento argument nevznesla v (blanketní) kasační stížnosti ani v její doplnění, nýbrž až o více než měsíc později v replice. Zatřetí, argumentaci týkající se namítaného překročení mezí správního uvážení ministerstvem Nejvyšší správní soud připustil a posoudil, avšak vyhodnotil ji jako nedůvodnou, s odkazem na ustálenou judikaturu. Kasační stížnost stěžovatelky proto Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka namítá, že správní soudy se odmítly vypořádat s jejími tvrzeními, argumentací a důkazními návrhy, čímž zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces, práva na účinné opravné prostředky a principu rovnosti zbraní. Detailně v ústavní stížnosti opakuje svou námitku týkající se přezávazkování, kterou městský soud odmítl vypořádat, neboť ji - dle stěžovatelky mylně - považoval za opožděně učiněnou. Toto opomenutí mělo dle stěžovatelky zcela zásadní dopad na výsledek soudního přezkumu. 8. Ve vztahu k řízení o kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší správní soud bez bližšího odůvodnění označil argumentaci stěžovatelky týkající se přezávazkování za opožděnou, ačkoli se stěžovatelka v doplnění kasační stížnosti výslovně vymezila proti údajné opožděnosti argumentace. Argument přezávazkování byl v řízení před městským soudem uplatněn naprosto korektně prostřednictvím rozvinutí řádně a včas uplatněného žalobního bodu, přičemž tím, že se správní soudy s touto námitkou odmítly zabývat a provést stěžovatelkou navržené důkazní návrhy, vážným způsobem zasáhly do stěžovatelčiných procesních práv. Správní soudy k tíži stěžovatelky bez jakékoliv opory v právu zakotvily institut extrémní koncentrace řízení, která nemá v procesních předpisech upravujících občanské a správní soudní řízení obdoby. 9. Stěžovatelka dále rozsáhle rozvádí věcné argumenty týkající se přezávazkování a vykročení ministerstva z mezí správního uvážení. Ve vztahu k otázce, zda byl žalobní bod týkající se přezávazkování uplatněn včas, vychází z odborné literatury i judikatury, v níž se Nejvyšší správní soud přiklonil k široké definici žalobního bodu. Opakuje, že argument přezávazkování nebyl v řízení před městským soudem žalobním bodem novým, nýbrž že šlo pouze o rozvinutí, resp. prohloubení žalobního bodu, že obavy ministerstva o neproplacení dotace nejsou relevantním důvodem pro zamítnutí dotace. 10. Stěžovatelka má za to, že pokud je správnímu orgánu ve správním soudnictví dovoleno vznášet nové argumenty, zatímco žalobci je zakázáno uvádět jakékoli skutečnosti a navrhovat jakékoli důkazy nad rámec textu podané žaloby, tak jde nejen o zjevné porušení práva na spravedlivý proces, ale rovněž o rozpor se zásadou rovnosti zbraní ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a o porušení čl. 13 Úmluvy, jež zakotvuje právo na účinné právní prostředky nápravy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je řádně zastoupena a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. 12. Ústavní soud však shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná v části argumentace mířící proti rozhodnutí městského soudu, a to v tom rozsahu, v němž stěžovatelka řádně nevyčerpala opravný prostředek (jak bude podrobněji vyloženo níže). Ústavní stížnost je totiž vůči ostatním prostředkům nápravy ve vztahu subsidiarity, a proto je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 13. Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. 15. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k posouzení, zda v řízení nebyly porušeny chráněná práva nebo svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 16. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že správní soudy k její tíži zavedly institut extrémní koncentrace řízení, čímž porušily její procesní práva garantovaná v hlavě páté Listiny a v čl. 13 Úmluvy. 17. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Tento postup není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v zákonných procesních předpisech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní ochranu prosazovat. Dodrží-li jednotlivec takto stanovený postup a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu a k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3045/17 ze dne 13. 3. 2018, bod 16]. 18. Právo na přístup k soudu však neplatí absolutně; může podléhat zákonným omezením. Ústavní soud musí zkoumat, zda omezení práva na přístup k soudu nezasahují do samotné podstaty tohoto práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3997/19 ze dne 19. 5. 2020, bod 77; či usnesení sp. zn. III. ÚS 314/14 ze dne 5. 6. 2014). To platí i pro řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem: ačkoli totiž kasační stížnost představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavn