II.ÚS 3146/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3146/24 ze dne 27. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Sama Hofmana, Ph.D., zastoupeného Mgr. Davidem Fyrbachem, LL.M., advokátem, sídlem Římská 103/12, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. září 2024 č. j. 3 As 254/2023-31, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a rektorky Univerzity Karlovy, sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení čl. 33 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy studoval magisterský studijní program "Zubní lékařství vyučované v anglickém jazyce". Vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 28. 11. 2022 č. j. UKRUK/463411/2022-5 rozhodla o ukončení studia stěžovatele z důvodu nevykonání části státní závěrečné zkoušky (B81412 - Klinické zubní lékařství terapeutické) ani ve druhém opravném termínu. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí brojil správní žalobou, v níž namítal řadu procesních pochybení zkušební komise, zejména že podklady k důvodům nesplnění zkoušky jsou nepřezkoumatelné. 3. Městský soud v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 16. 10. 2023 č. j. 11 A 5/2023-49. Nejvyšší správní soud pak zamítl též kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou napadeným rozsudkem. Podle správních soudů důkazní břemeno k vadnému průběhu zkoušky tíží studenta, který se přezkumu domáhá, nevyplývá-li z řádně vedeného spisového materiálu, že došlo k porušení zákonem stanovených pravidel. Zápis z prvního opravného termínu sice nevyvrací tvrzení stěžovatele, že po většinu doby zkoušení byl přítomen jen jeden člen komise, avšak ani tomuto tvrzení nenasvědčuje. Stěžovatel přitom měl možnost vznést na místě námitky do protokolu, což však neučinil. Vedlejší účastnice také opatřila písemná vyjádření k průběhu zkoušení od všech členů komise, kteří potvrdili, že zkoušení byli přítomni všichni. 4. Stěžovatel podle správních soudů sám mohl v řízení před vedlejší účastnicí navrhnout doplnění dokazování, přesto nenavrhnul vyslechnout členy komise. Měl možnost se k podkladům pro rozhodnutí vyjádřit, což také učinil, avšak bez návrhu na doplnění dokazování. Jeho ničím nepodložená tvrzení nemohla vyvolat důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Není dále pravdou, a to i podle dosavadní praxe Nejvyššího správního soudu, že by měla být ve správním řízení přezkoumávána i věcná správnost hodnocení zkušební komise. Ustanovení § 62 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), nezakládá právo studenta na přezkum průběhu a výsledku maturitních zkoušek, jak předpokládá zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. To je však právní úprava odlišná. Stěžovatel též uvádí, že nedošlo k situaci, kdy mu jako studentovi nebylo umožněno prospět s ohledem na zakázané diskriminační důvody. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že argumentace Nejvyššího správního soudu o povinnosti studenta přednést konkrétní argumenty pro zpochybnění průběhu zkoušky odporuje zásadám vyšetřovací a materiální pravdy, které jsou typické pro řízení zahajovaná z moci úřední. Neobstojí ani argumentace, že postačovala čestná prohlášení členů komise; měly být provedeny jejich výslechy s ohledem na zásady ústnosti a bezprostřednosti. Nedůvodný je závěr, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno k vadám průběhu zkoušek. V daném kontextu musí být každá pochybnost vykládána ve prospěch osoby, proti které bylo řízení zahájeno. Stěžovatel je dále přesvědčen, že každý má mít právo na věcný přezkum státní rigorózní zkoušky, což dovozuje zejména ze svých práv podle čl. 33 odst. 1 Listiny a čl. 36 odst. 2 Listiny. Nejvyšší správní soud přitom podle stěžovatele činí neodůvodněně rozdíl mezi školským zákonem a zákonem o vysokých školách; zákon o vysokých školách sice o právu studenta na věcný přezkum zkoušky mlčí, avšak toto mlčení nelze interpretovat tak, že toto právo student nemá. 6. Ostatně i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2013 č. j. 7 As 165/2012-22 uvedl, že studium na základních, středních i vysokých školách je základním právem, na čemž nemění nic ani okolnost, že jde o právo z kategorie hospodářských, sociálních a kulturních, kterých se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů. Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny se proto uplatní i v nynější věci. Ustanovení čl. 33 odst. 1 Listiny pak žádný rozdíl mezi vzděláním na střední a vysoké škole nestanoví. Požadavky ke zkoušce jsou součástí studijního programu a student má podle § 62 odst. 1 písm. d) zákona o vysokých školách právo, aby zkoušky probíhaly podle těchto požadavků. Stěžovatel konečně namítá, že studijní a zkušební řád fakulty odporuje ústavnímu pořádku, protože upravuje náležitosti záznamu z konání zkoušky výlučně z formálního hlediska. Základní zásady veřejné správy a správního řízení však vyžadují, aby každý podklad rozhodnutí (zde o vyloučení ze studia) byl přezkoumatelný; to zde podle vnitřního předpisu neplatí, což umožňuje libovůli zkoušejících či nerovné zacházení se studenty. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem jako účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9. Nynější návrh směřuje proti rozhodnutí správních soudů týkajících se vyloučení stěžovatele ze studia na vysoké škole pro neúspěšné absolvování závěrečné zkoušky. Nejprve k procesním námitkám stěžovatele. Správní soudy s odkazem na svoji ustálenou judikaturu vyšly při vypořádání argumentace stěžovatele o povinnostech správního orgánu dostatečně zjistit skutkový stav mimo jiné z § 52 správního řádu, podle nějž jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní soudy tedy opřely svoji argumentaci o konkrétní zákonné ustanovení. To s ohledem na argumentaci stěžovatele zákonnými zásadami považuje Ústavní soud za dostatečné. 10. Relevantní zde přitom není ani tvrzení stěžovatele o kontextu řízení zahájeného z moci úřední; podle komentářové literatury dokonce v řízení o přestupku, kde se povinnost účastníků řízení označit důkazy neuplatní, přesto musí nadále platit, že pokud by obviněný z přestupku (ač k tomu není povinen) určité skutečnosti tvrdil a chtěl, aby z nich správní orgán při svém rozhodování vycházel, musí být schopen tato svá tvrzení rovněž prokázat (JEMELKA, L. Správní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 398). I doktrína proto operuje s premisou, že se ve správním řízení vyžaduje alespoň elementární procesní aktivita od účastníků řízení, hodlají-li zpochybňovat skutková zjištění správního orgánu, a to ačkoli jde o řízení zahájené z moci úřední. 11. Jde-li zde dále o tvrzení stěžovatele o povinnosti správních orgánů provést výslechy členů komise k přítomnosti při zkoušení a nespokojit se s jejich písemným prohlášením, lze rovněž odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Tam Nejvyšší správní soud poukázal na to, že stěžovatel měl prostor uplatňovat důkazní návrhy, avšak této možnosti nevyužil. S ohledem na shora vymezená pravidla o rozložení břemene tvrzení a požadavků na procesní aktivitu úča