II.ÚS 3147/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3147/21 ze dne 28. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Brno - Bohunice, P.O.BOX 99, právně zastoupeného Mgr. Miroslavem Klusáčkem, advokátem se sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2021 č. j. 11 Nt 201/2021 253 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2021 č. j. 2 To 67/2021-291, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Obsah napadených rozhodnutí a stížnostní námitky 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 18 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU"). 2. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2021 č. j. 11 Nt 201/2021-253 bylo rozhodnuto tak, že I. podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"), je přípustné vydání stěžovatele ve věci žádosti soudu I. stupně v Medenie v Tuniské republice ze dne 6. 8. 2020 sp. zn. 25600/5 k trestnímu stíhání pro spáchání trestných činů praní peněz, podvodu, zpronevěry, padělání a použití padělané listiny podle §§ 32, 172, 175, 177 a 297 trestního zákona Tuniska. Soud přezkoumal všechny překážky přípustnosti vydání stěžovatele, jak jsou vyjmenovány v ustanovení § 91 odst. 1 ZMJS, a konstatoval, že vydávaný není státním občanem České republiky, a tím odpadá překážka uvedená v § 91 odst. 1 písm. a) ZMJS. Taktéž mu nebyla v České republice udělena mezinárodní ochrana (překážka vydání dle § 91 odst. 1 písm. b) ZMJS). Nehrozí ani nepřiměřený zásah do života vydávaného, ke kterému by mohlo dojít v případě, že by vydávací řízení bylo vedeno pro skutek příliš nízké závažnosti a současně by na jeho straně byly dány závažné humanitární důvody (věk a osobní poměry). Tato překážka ve smyslu § 91 odst. 1 písm. c) ZMJS zjevně není dána, neboť vydávaný je v Tuniské republice stíhán za typově závažnou trestnou činnost. Vydávanému nebyla v České republice udělena milost ani amnestie ve smyslu § 91 odst. 1 písm. d) ZMJS. Skutek, pro který se vydání žádá, není trestným činem, který vydání nepodléhá (§ 91 odst. 1 písm. e) ZMJS, s odkazem na ustanovení § 90 odst. 1 ZMJS). Trestná činnost, pro kterou se vede extradiční řízení, zjevně nemá politický ani vojenský charakter (překážka ve smyslu § 91 odst. 1 písm. f) ZMJS). Taktéž skutek, pro který se vydání žádá, nespočívá v porušení daňových, celních, devizových nebo obdobných předpisů cizího státu (§ 91 odst. 1 písm. g) ZMJS. Nedošlo ani k promlčení trestní odpovědnosti ve smyslu § 91 odst. 1 písm. j) ZMJS. V České republice není pro stejný skutek vedeno trestní řízení, ani neskončilo pravomocným rozhodnutím (překážky uvedené v § 91 odst. 1 písm. k) a l) ZMJS). Trestní stíhání pro stejný skutek nebylo vedeno ani v žádném jiném členském státu nebo přidruženém státu (překážka uvedená v § 91 odst. 1 písm. m) ZMJS). Dále byly pro vyloučení překážky podle § 91 odst. 1 písm. o) ZMJS opatřeny listiny dokladující úroveň lidských práv, stav vězeňství a kvalitu trestního řízení v Tuniské republice, z nichž nevyplynuly překážky pro vydání stěžovatele. 4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu stížností, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že se zamítá jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Vrchní soud podle § 147 odst. 1 trestního řádu přezkoumal správnost a zákonnost napadeného usnesení a řízení jeho vydání předcházející, a konfrontací napadeného usnesení se stížnostní argumentací stěžovatele dospěl k přesvědčení, že napadené usnesení je věcně správné, zákonné a přesvědčivě vyargumentované, a stížnost není schopná na jeho závěrech nic změnit. Stížnostní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není dán žádný zákonem stanovený důvod, který by bránil vydání stěžovatele jako občana Tuniské republiky do jeho rodné země, když jsou splněny všechny zákonem a mezinárodními smlouvami stanovené podmínky pro takové rozhodnutí. S ohledem na dobu, kdy měl být předmětný skutek, pro nějž je jmenovaný žádán k vydání do Tuniska, spáchán, není možné vůbec předpokládat, že by mohlo dojít k promlčení trestního stíhání a vyžádanému nebyla v České republice udělena ani mezinárodní ochrana. V České republice není vedeno trestní stíhání pro skutek označený vyžadující stranou příslušnými ustanoveními tuniského trestního zákoníku a popsaný v žádosti o vydání a v tomto směru nemůže být relevantní ani námitka vyžádaného proti skutkovým zjištěním, které jsou k žádosti o vydání tuniskou stranou předkládány. Ani z okolností údajného spáchání trestné činnosti podle vyžadujícího státu, ani podle okolností, které namítá sám vyžádaný a z nichž dovozuje nemožnost spáchat trestnou činnost v daném období, nelze dospět k závěru, že by tak učinit nemohl. K tomu stížnostní soud zdůrazňuje, že mělo jít o finanční operace, které je možné činit odkudkoliv, tedy nejen při pobytu vyžádaného v Tunisku. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nesouhlasí s vydáním do Tuniské republiky k trestnímu stíhání. Uvedl, že rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany ze dne 14. 5. 2021 č. j. OAM-124/ZA-ZA10-D07-2021, vydaným Ministerstvem vnitra ČR, odborem azylové a migrační politiky, bylo o stěžovatelově žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany na území České republiky rozhodnuto tak, že tato žádost je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů a státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, je Francouzská republika. S ohledem na tato zjištění požádal správní orgán dne 5. 3. 2021 Francouzskou republiku o převzetí žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatele. Dne 1. 4. 2021 obdržel správní orgán informaci, že Francouzská republika uznala svoji příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu a v dané věci tak bylo na místě aplikovat kritérium dané čl. 12 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Správním orgánem bylo také konstatováno, že Francouzská republika je povinna převzít stěžovatele na své území a posoudit žádost o mezinárodní ochranu. 6. Stěžovatel má za to, že výklad § 91 ZMJS, který byl proveden obecnými soudy a vedl k vyslovení přípustnosti jeho vydání, je nejenže výkladem restriktivním, nevhodným, výkladem proti smyslu daného ustanovení, ale též výkladem zasahujícím do základního práva, a tedy práva na soudní a jinou právní ochranu. Zároveň výklad provedený obecnými soudy vzbuzuje pochybnosti o tom, zda byl proveden eurokonformním způsobem, když orgány, které jsou příslušné rozhodnout o poskytnutí mezinárodní ochrany a tedy i posoudit, zda trestný čin, pro který se o vydání do Tuniské republiky žádá, má výlučně politický charakter, jsou orgány Francouzské republiky. Obecné soudy měly v případě pochybností, které přináší potřeba výkladu českého práva eurokonformním způsobem, a tedy spornosti, zda mohou za popsané situace rozhodnout o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Tuniské republiky, možnost obrátit se na Soudní dvůr EU s předběžnou otázkou ve smyslu ustanovení § 9a trestního řádu ve spojení s článkem 267 písm. b) Smlouvy o fungování EU. Měly tak postupovat tím způsobem, aby nedošlo k porušení práva na azyl ve smyslu čl. 18 Listiny EU, který je mimo jiné prováděn právě čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013. II. Vyjádření účastníků řízení 7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a současně si vyžádal příslušný spisový materiál. Oba obecné soudy v rámci svých krátkých vyjádření odmítly, že by jejich rozhodnutí porušovala jakýmkoli způsobem základní práva stěžovatele a navrhují její odmítnutí. S ohledem na obsah těchto vyjádření nepovažoval Ústavní soud za účelné je zasílat stěžovateli k replice. III. Procesní předpoklady řízení 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení o