II.ÚS 3147/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3147/25 ze dne 11. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Fišera, sídlem Obeciny I 3417, Zlín, insolvenčního správce dlužníka REALITNÍ SPOLEČNOST, s.r.o. v likvidaci, sídlem Lešetín II 385, Zlín, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, sídlem Sadová 7250, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1243/2025-289 ze dne 19. srpna 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 388/2024-247 ze dne 4. prosince 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 90 věta první Ústavy České republiky. 2. Stěžovatel se žalobou domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit částku 953 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce směnečného řízení u Krajského soudu v Brně. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") rozsudkem č. j. 10 C 79/2024-212 ze dne 5. 8. 2024 žalobě částečně vyhověl, když vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 172 667 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 9. 7. 2024 do zaplacení (výrok I). Do zbývající částky 780 333 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 4. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 172 667 Kč od 30. 4. 2024 do 8. 7. 2024 byla žaloba zamítnuta (výrok II). Vedlejší účastnici obvodní soud dále uložil povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení (výrok III). 3. Pro přehlednost je potřeba uvést, že vedlejší účastnice ještě před zahájením soudního řízení (v rámci předběžného projednání nároku) dospěla k závěru, že během směnečného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, které trvalo 25 let a 8 měsíců. Jako satisfakci poskytla stěžovateli konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ("zákon o odpovědnosti státu"). Peněžité zadostiučinění stěžovateli nepřiznala. 4. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, a to výlučně do jeho výroku I a III. Městský soud v Praze ("odvolací soud") odvolání vyhověl, když napadeným rozsudkem změnil výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že se žaloba na zaplacení částky 172 667 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I). Zároveň uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud vyšel zejména ze závěru, že význam předmětu řízení byl pro poškozenou společnost (REALITNÍ SPOLEČNOST, s.r.o. v likvidaci) po prohlášení konkurzu dlužníka takřka mizivý, a proto považoval konstatování porušení práva za dostatečnou formu zadostiučinění. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv především v nedostatečné formě zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení. Pouhé konstatování porušení práva vedlejší účastnicí podle něj nemůže plně vyvážit způsobenou újmu v případě směnečného řízení trvajícího téměř 26 let. Podle stěžovatele proto obecné soudy ignorují rozsáhlou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která peněžitou formu zadostiučinění v obdobných případech upřednostňuje. 7. Nad rámec popsané námitky stěžovatel považuje odůvodnění odvolacího soudu za nedostatečné. Odkazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a právními závěry obecných soudů, zejména pokud jde o hodnocení přiměřenosti délky řízení a adekvátnosti zvolené formy zadostiučinění. Podle stěžovatele odvolací soud nevysvětlil, proč v řízení trvajícím téměř 26 let považuje konstatování porušení práva za postačující, a to navzdory vlastnímu závěru ohledně existence nepřiměřených průtahů. 8. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že jeho dovolání nemělo být odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyššímu soudu vytýká především to, že mechanicky převzal závěr o vhodnosti konstatování porušení práva jako plnohodnotné formy morální satisfakce, aniž by tento závěr vztáhl ke konkrétním okolnostem projednávané věci. 9. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že dotčené soudy nedostatečně zohlednily vzájemnou provázanost jednotlivých řízení. Nepřiměřená délka konkurzního řízení vedeného na majetek žalované obchodní společnosti měla totiž podle stěžovatele přímý a nepochybný vliv na délku probíhajícího směnečného řízení. 10. Stěžovatel rovněž označuje postup Nejvyššího soudu za svévolný v části, v níž zamítl jeho návrh na spojení projednávané věci s dalším skutkově podobným řízením vedeným u Nejvyššího soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem (insolvenčním správcem oprávněným jednat vlastním jménem na účet dlužníka, na něhož byl prohlášen konkurz), který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. 13. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá. 14. Podle jazykového výkladu § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu se zadostiučinění poskytne v penězích, jen jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak, a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Citované ustanovení je ovšem třeba vykládat v souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, neboť právo na přiměřené projednání věci v přiměřené lhůtě plyne z čl. 6 Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva přitom považuje peněžitou satisfakci za prioritu, zadostiučinění ve formě pouhého konstatování porušení práva ale v odůvodněných případech také připouští (viz rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii ze dne 26. března 2006 č. 64890/01, § 93, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. července 2003 č. 44978/98, § 72, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. února 2001 č. 33079/96, § 122). 15. Ústavní soud i Nejvyšší soud ve shodě s uvedenými rozsudky Evropského soudu pro lidská práva proto opakovaně zdůrazňují takovou interpretaci § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu, že (navzdory jazykovému výkladu) primární způsob zadostiučinění za průtahy v řízení musí být v peněžité formě a pouhé konstatování porušení práva je možné jen tehdy, pokud to soudy přesvědčivě odůvodní (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2058/20 ze dne 10. 11. 2020, body 10-12 a 18, sp. zn. III. ÚS 1263/17 ze dne 20. 6. 2017, bod 13, sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016, bod 29, usnesení sp. zn. I. ÚS 1963/14 ze dne 20. 1. 2015 či také stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011). 16. Ústavní soud má přitom za to, že nyní projednávaná věc představuje výše zmíněnou výjimku, a proto v této věci žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v postupu obecných soudů neshledal. 17. Argumentaci stěžovatele lze rozdělit do dvou částí. V první části námitek stěžovatel tvrdí, že pouhé konstatování porušení práva nemůže být v řízení trvajícím téměř 26 let dostatečnou náhradou za vzniklou újmu. Vychází proto z přesvědčení, že nežádou