II.ÚS 315/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 315/26 ze dne 11. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2025 č. j. 19 Co 327/2025-618, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) V. K. a nezletilých 2) E. a 3) E. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 3 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Náchodě ("okresní soud") uložil usnesením ze dne 20. 10. 2025 č. j. 0 Nc 4958/2025-467 stěžovatelce pokutu za zmařenou schůzku předcházející styku s nezletilými dne 8. 10. a 9. 10. v Nomii, z. ú., Hradec Králové a za neuskutečněný nepřímý kontakt otce s nezletilými, který stěžovatelka bezdůvodně neumožnila dne 7. 10. 2025, a to ve výši 50 000 Kč (výrok I). Stěžovatelce uložil povinnost tuto pokutu zaplatit na účet okresního soudu do tří dnů od právní moci tohoto usnesení a současně uvedl údaje potřebné pro specifikaci platby (výrok II). 3. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud"), který napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že soud ukládá stěžovatelce pokutu za neuskutečněný nepřímý kontakt otce s nezletilými dětmi, který stěžovatelka bezdůvodně neumožnila dne 7. 10. 2025, a to ve výši 10 000 Kč. 4. Krajský soud vyšel ze zjištění okresního soudu, že stěžovatelka otci dlouhodobě odmítá umožnit byť i nepřímý styk s dětmi. Zohlednil, že v řízení nevyšly najevo žádné vážné a konkrétní skutečnosti, které by otce ze styku s nezletilými dcerami vylučovaly. Krajský soud konstatoval, že okresní soud nepochybil, nevyzval-li (pro nadbytečnost) stěžovatelku před nařízením výkonu rozhodnutí uložením pokuty ke splnění povinnosti, přičemž zejména zohlednil, že stěžovatelka byla v usnesení o nařízení vykonávaného předběžného opatření řádně poučena o možnosti vedení výkonu. Přisvědčil odvolací námitce stěžovatelky, že jí nelze uložit pokutu za neposkytnutí součinnosti k dojednání podmínek asistovaných předávání nezletilých dětí mezi rodiči, neboť tato povinnost jí nebyla soudně uložena. Krajský soud proto uložil pokutu pouze za neuskutečněný nepřímý kontakt otce s dětmi s tím, že pokutu snížil na 10 000 Kč. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení, přičemž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv a ústavních principů. Předně namítá, že ji soudy nepoučily o možnosti výkonu rozhodnutí. Má za to, že "další zcela jistě protiústavní vadou je i úplná rezignace soudu na umožnění účastníkům (OSPOD i stěžovatelce) jakkoli se vyjádřit k návrhu otce. Stejně tak soud rezignoval na konání jednání, jak ostatně předpokládala tehdy platná právní úprava". V závěrečné části návrhu upozorňuje na to, že soudy ignorovaly důvody, pro které se stěžovatelka obává kontaktu nezletilých dětí s otcem, tj. jeho agresivní a násilné chování vůči stěžovatelce, dětem i dalším osobám. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že v její věci nebyly splněny podmínky pro výkon rozhodnutí uložením pokuty. III. Splnění podmínek řízení 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv. IV. Věcné posouzení 7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 8. Ústavní soud námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Co se týká tvrzeného nedostatku poučení o možnosti výkonu rozhodnutí, předběžného opatření o styku nezletilých s otcem, postačí zopakovat argumentaci okresního i krajského soudu a odkázat na vykonávané rozhodnutí, v němž okresní soud účastníky řízení výslovně poučil, že nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí (usnesení krajského soudu, bod 6). Okresní soud nadto stěžovatelce vysvětlil, proč nepovažoval s ohledem na § 501 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ("ZZŘS"), za nezbytné stěžovatelku před nařízením výkonu rozhodnutí vyzvat k dobrovolnému plnění stanovené povinnosti (srov. usnesení okresního soudu, bod 11). 9. Ve vztahu k neposkytnutí možnosti vyjádření se k návrhu otce na výkon rozhodnutí, resp. k rozhodnutí věci bez nařízeného jednání Ústavní soud po vyžádání spisu předně uvádí a zdůrazňuje, že tato námitka zaznívá poprvé až v ústavní stížnosti. Stěžovatelka tento argument nevznesla v odvolání (srov. spis, č. l. 585-588). Taková námitka je proto materiálně nepřípustná. Stěžovatelka totiž musí vyčerpat veškerou ústavně významnou argumentaci již v řízení před orgány, které vydaly napadená rozhodnutí; svoji argumentační liknavost nemůže dohánět až v řízení před Ústavním soudem (srov. např. nález ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2387/24, bod 36 a tam uvedená judikatura). 10. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud dodává, že soudní řízení hodnotí jako celek. V nyní posuzované věci je tudíž podstatné, že se stěžovatelka předchozího řízení aktivně zúčastnila a měla prostor předložit soudu své návrhy a stanoviska, o čemž - jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace - svědčí zejména skutečnost, že prvostupňové rozhodnutí okresního soudu napadla odvoláním. V průběhu řízení tedy stěžovatelka měla možnost vyjádřit se k otázkám spjatým s výkonem rozhodnutí. 11. Ústavní soud ze spisu dále ověřil, že okresní i krajský soud v nyní posuzované věci rozhodly bez jednání, byť procesní úprava použitelná do 31. 12. 2025 jednání vyžadovala (srov. § 19 ZZŘS). Tento závěr ostatně potvrzuje rovněž judikatura samotného krajského soudu (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2020 sp. zn. 20 Co 154/2020, z něhož se podává, že rozhodnutí soudu o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty dle § 502 ZZŘS je rozhodnutím ve věci samé, k jejímuž projednání je třeba zásadně nařídit jednání v souladu s § 19 ZZŘS). Stěžovatelce je nutno dát zapravdu v tom, že možnost rozhodnout o výkonu rozhodnutí bez nařízení jednání byla do právního řádu zavedena až zákonem č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a to s účinností od 1. 1. 2026 - srov. část XIII, čl. XVII, bod 34, novelizující § 502 ZZŘS). Důvodová zpráva k tomuto zákonu, odkazující mj. na shora citované usnesení krajského soudu, k této změně uvádí, že přístup obecně vyžadující jednání je na újmu rychlosti postupu soudu při nařízení výkonu rozhodnutí, který by naopak měl umožňovat včas zasáhnout. S přihlédnutím k tomu ZZŘS nově stanoví, že o nařízení výkonu rozhodnutí rozhoduje soud bezodkladně. Z důvodové zprávy se dále podává, že časovým standardem, který by v této souvislosti měl být zpravidla uplatňován, by měla být pořádková lhůta v délce dvou měsíců. Možnost nařízení jednání by nicméně měla zůstat ponechána především pro případy, v nichž je třeba ve věci provádět dokazování k zjištění příčin, pro které není rozhodnutí plněno. 12. Ústavní soud zohlednil, že i kdyby snad přistoupil k uplatnění své kasační pravomoci a napadené rozhodnutí zrušil právě jen z důvodu, že soudy rozhodly o výkonu rozhodnutí bez nařízeného jednání, vzhledem k nové právní úpravě by to v konečném důsledku vedlo jen k vydání identického rozhodnutí, a to opětovně bez nařízeného jednání. Pro Ústavní soud je - vedle shora zmíněné okolnosti aktivní účasti stěžovatelky v nyní posuzovaném řízení - podstatné, že z napadených rozhodnutí lze dovodit, že o návrhu otce, resp. o odvolání stěžovatelky bylo možno rozhodnout i bez jednání, resp. bez dokazování ve smyslu nově účinné právní úpravy. 13. Soudy totiž měly postaveno najisto, že stěžovatelka zamezuje styku otce s nezletilými dcerami. Navzdory odlišnému názoru stěžovatelky soudy vz