II.ÚS 3155/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3155/23 ze dne 20. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 4 Tdo 802/2023-17866 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2023 č. j. 8 To 90/2020-17611, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 47 odst. 2 a čl. 49 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 7. 2020 č. j. 45 T 9/2019-16245 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 140/1961, Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d) a odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Podstata uvedené trestné činnosti spočívala, stručně řečeno, v tom, že jako odborný referent zaměstnaný na pozemkovém úřadu, kde bylo jeho prací vyřizování žádostí domnělých oprávněných osob o restituci majetku zabaveného za minulého režimu, porušil své pracovní povinnosti a vypracoval v několika případech pro své nadřízené rozhodnutí, v němž úmyslně přiznal žadatelům větší nároky, než jim ze zákona náležely, čímž způsobil České republice škodu ve výši přesahující miliardu korun. Za toto jednání jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a k peněžitému trestu ve výši 4 500 000 Kč. Spolu se stěžovatelem byli odsouzeni i jeho bývalí nadřízení, E. B. (dále jen "spoluobžalovaná") k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a k peněžitému trestu ve výši 4 500 000 Kč, a P. Ch. (dále jen "spoluobžalovaný") k trestu odnětí svobody v době trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k peněžitému trestu ve výši 800 000 Kč. Dále byly rozsudkem zabrány pozemky související s meritem věci. 3. Stěžovatel podle městského soudu zcela rezignoval na zjištění relevantních skutečností týkající se oprávněnosti osob požadujících restituce a jejich příbuzenství s původním vlastníkem. Městský soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, že neměl k dispozici relevantní podklady, neboť spis se nenacházel u něj. Z opomenutí jeho povinnosti (opatřit si podklady pro rozhodnutí) dovodil soud, že stěžovatel jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu, neboť musel vědět, že může způsobit porušení či ohrožení zákonem chráněného zájmu. Ze stejných důvodů nemohl městský soud přisvědčit ani argumentu stěžovatele odvolávajícího se na prostý omyl či chybu při psaní daného rozhodnutí, či na chybu v hodnocení důkazu, protože bylo zcela prokázáno, že stěžovatel žádné relevantní důkazy k otázce okruhu oprávněných nehodnotil, protože je v drtivé většině neměl k dispozici. Stěžovatele je třeba podle městského soudu považovat za úřední osobu, byť sám nevydával předmětná správní rozhodnutí. Činnost stěžovatele nebyla pouze administrativní a pomocná. Dále stěžovatel nechal nahlížet do spisu osoby, kterým takové právo nepříslušelo. 4. Z podnětu jeho odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 12. 5. 2021 sp. zn. 8 To 90/2020 stěžovatele zprostil obžaloby, protože v žalobním návrhu označené skutky nebyly podle jeho názoru trestnými činy. Těžiště závěrů vrchního soudu spočívalo v právním názoru, že stěžovatel nebyl úřední osobou, která by vydávala předmětná rozhodnutí. 5. Proti rozsudku vrchního soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 10. 2021 č. j. 4 Tdo 988/2021-17292 zrušil rozsudek vrchního soudu ve výrocích týkajících se stěžovatele a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Při hodnocení naplnění znaku úřední osoby dospěl Nejvyšší soud k závěru odlišnému od vrchního soudu. Činnost stěžovatele vyžadovala kvalifikované odborné uvážení a nejednalo se o pouhé administrativní úkony, neboť samotná rozhodnutí by bez práce stěžovatele nemohla být vůbec vydána. V souladu s dikcí již neplatného správního řádu byl správní orgán povinen zjistit přesný a úplný stav věci. U stěžovatele byl tím pádem bez zbytku naplněn jak znak úřední osoby, tak i přímá souvislost jeho činnosti s výkonem veřejné pravomoci a jejího uplatnění. 6. Vrchní soud poté rozsudkem ze dne 21. 9. 2022 sp. zn. 8 To 90/2020 zrušil výroky rozsudku městského soudu o trestu a náhradě škody, přičemž sám nově stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Vrchní soud dospěl k závěru, že v dané věci je nutné aplikovat institut mimořádného snížení trestu podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku. 7. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 2. 2023 č. j. 4 Tdo 121/2023-17583 zrušil výrok o trestu rozsudku vrchního soudu. Podle Nejvyššího soudu nebyly v dané věci splněny zákonné podmínky pro aplikaci institutu mimořádného snížení trestu, a to zejména s ohledem na výši způsobené škody. 8. Vrchní soud proto rozsudkem napadeným ústavní stížností doplnil výrok svého předchozího rozsudku tak, že stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Trest uložil na samé spodní hranici zákonné sazby, neboť se ztotožnil se všemi námitkami obhajoby, že právě nejnižší možný trest odpovídá okolnostem dané věci. S ohledem na závaznost právního názoru Nejvyššího soudu nemohl uložit trest mírnější. 9. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nepřisvědčil jeho námitkám ohledně uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští. Pokud jde o podmínky mimořádného snížení trestu odnětí svobody, odkázal na své předchozí rozhodnutí. Na závěr se Nejvyšší soud vyjádřil ke zdravotnickým službám poskytovaným vězeňskou službou s ohledem na argument stěžovatele týkající se jeho vyššího věku a připomíná, že v souvislosti s nástupem do výkonu trestu je vždy provedena vstupní prohlídka, jejímž účelem je zjistit zdravotní stav. V každé věznici je taktéž přítomen praktický lékař, a pokud odsouzený vyžaduje zdravotní péči nad rámec tohoto zdravotníka, poskytne se mu ve zdravotnickém zařízení mimo věznici. II. Argumentace stěžovatele 10. Stěžovatel namítá, že jakožto osoba, která nevydávala předmětná rozhodnutí, nemůže nést nejvyšší odpovědnost za jejich vydání. Nemravná se stěžovateli zdá i skutečnost, že právě nástupce pozemkového fondu vystupuje v trestním řízení jako poškozená strana, přestože v předmětném správním řízení nepodal žádné opravné prostředky ve snaze zvrátit předmětná rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že nebyl shledán žádný postranní motiv pro vydání těchto rozhodnutí a samy o sobě mu nic nepřinesly. V inkriminované době byl pozemkový úřad značně poddimenzovaný a dlouhodobě nezvládal zpracovávat veškeré žádosti (tento konkrétní spis měl více než 10,5 kg). Soudy byla mnohokrát akcentována výše škody a četnost útoků, kterých se stěžovatel dopustil, nicméně tyto skutečnosti vyplývají z povahy stěžovatelovy práce. Stěžovatel taktéž upozorňuje na vleklost a nekonzistentnost celého trestního řízení a rozhodnutí z něj vzešlých, k čemuž sám nikterak nepřispěl. Konečný pravomocný rozsudek byl vydán po více než 10 letech od vydání posledního správního rozhodnutí. Řízení bylo podle stěžovatele záměrně prodlužováno ze strany státního zástupce ve snaze docílit rozhodnutí o navrácení pozemků do vlastnictví státu a samotné potrestání stěžovatele bylo až druhotné (což potvrdil i vrchní soud). Stěžovatel před soudy opakovaně namítal svůj vysoký věk a důsledky, které by pro něj trest odnětí svobody představoval. Stěžovatel je toho názoru, že soudy při výměře trestu postupovaly v rozporu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1305/09. Z něj podle stěžovatele vyplývá, že v dané věci mělo dojít k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle §